Narodil jsem se dopoledne do sluncem prohřáté krajiny olivovníků, jako kovaný Býk, a není to tak dávno, co jsem zemřel. Poznáte mě jen podle mých vlastností a pocitů?

Když mi kolem pátého roku řekli, že jsem reinkarnovaný bratr, který zemřel před tím, než jsem se narodil, a že mám dokonce stejné jméno, trochu to se mnou zacloumalo. Taky s kým by to nehodilo, kdyby ho rodiče vlekli na hřbitov a tady mu zamotali už tak dost zamotanou hlavu.

Nebyl jsem normální dítě

Nebyl jsem ani normální dospívající, a už vůbec jsem nebyl normální dospělý člověk. To se holt nedá nic dělat. Když je někdo geniální jedním směrem, a to jsem skutečně byl, musí se to někde odrazit.
A protože jsem o své výjimečnosti skálopevně přesvědčen, odpouštím si své záliby v mrtvolách, v terorizování vlastní mladší sestry a srovnávám se i s faktem, že jsem v momentálním hnutí mysli jako malý dokonce způsobil smrt jinému dítěti.
Pochopte, že takoví mravenci a jimi napůl sežraný netopýr je zajímavý. A když ho k tomu ještě ochutnáte, je to inspirativní. A inspirace bylo to, co jsem potřeboval celý život. A dostal jsem ji. Však také na Zemi bude jen málo lidí, kteří by mě neznali. A ještě méně těch, kteří mě bezezbytku pochopili, protože to se zcela nepodařilo ani mně.

V mládí jsem našel hůl

Bylo to v jednom městě na půdě. Stará námořnická hůl, a jak jsem k ní přilnul. Stala se jedním z mých symbolů. Tedy vedle masturbace, která byla rovněž mým koníčkem. Ze všeho nejraději jsem TO dělal před zrcadlem. Líbilo se mi dívat se na svůj vlastní výrazový potenciál.
Líbilo se mi mnoho z toho, kým jsem byl. S oblibou jsem působil bolest. Nejen druhým, ale také sobě. Zajímalo mě, kam až jsem schopen zajít, například když se donutím nedojít si na velkou, nebo jaké to je spadnout ze schodů. Bolelo mě to, ale měl jsem kontrolu nad svým tělem. Fascinovalo mě mít kontrolu nad tělem a nejen vlastním.
Mohu zbavit života sebe nebo někoho jiného. Uchvacovalo mě to. (Aby ne, s Plutem, Neptunem, Sluncem i Venuší v osmém domě). Byl jsem extrém, ale nekonečně talentovaný. Ve svých dílech jsem nepřekonatelný a svou invencí jsem si sáhl na nekonečno.

Už v šesti letech jsem dostal možnost studovat to, v čem jsem byl nejlepší. Ne, nebyl jsem dobrý student. Nikdy by mě nenapadlo dělat to, co ostatní. Být jedním z davu. Vůbec mě společnost v mládí děsila. Nejraději jsem byl sám. V prádelně v horním patře našeho domu.

Později mě ze zoufalství a neschopnosti mě vychovávat rodiče poslali do Francie. Dům s věží, kde jsem měl možnost tvořit, jsem měl rád.

Přijali mě na akademii, i když ne bez obtíží. Nebyl jsem jako všichni. Přijímací úkol jsem nesplnil. Vypracoval jsem něco naprosto jiného, než bylo v zadání. Za přijetí vděčím faktu, že tam neseděli úplní osli. Mimochodem, takoví shnilí osli s vydloubanýma očima… ale to jsme jinde.
Prostě poznali můj neuvěřitelný talent. Byl jsem zván do nejlepší společnosti, kde jsem se mohl prezentovat. Svá díla jsem brzy podtrhl zjevem. Používal jsem make-up, pomádu a originální image.

Dokud jsem nepotkal ji, miloval jsem výhradně sebe

Byla Ruska a byla rozvedená. Zbožňoval jsem ji. Našel jsem v ní inspiraci i Bohyni. Ona zřejmě myslela, že jsem cvok. Také měla pár důvodů.
Možná bych si o někom, kdo je schopen si v touze upoutat vyholit podpaží až do krve, namazat se směsí lepidla z ryb, koňského hnoje a rosolem a nahý se zhroutit k zemi, asi taky myslel, že je pomatený.

Byla ale rovněž zvrácená. Měli jsme hodně společného, a to nás spojovalo. Fascinovaly mě její nepředvídatelné reakce i její posedlost čistotou.
Zkraje jsem zatoužil ji zabít. Jenže ona mi vzala sílu to udělat. Zároveň tím nechala rozvinout moji doslova fanatickou závislost na ní.
Když jsem ji chytil, ne právě jemně, za vlasy a prudce jsem jí zvrátil hlavu s otázkou: „Teď mi řekni, co ode mě chceš! Ale řekni mi to pomalu, přímo do očí, způsobem, který vyvolá největší stud!“
Tehdy udělala něco, co ve mně vyvolalo pocit, který jsem neznal.
Odpověděla: Chci, abys mě zabil!“

A já si uvědomil, že poslední, co bych chtěl, by bylo, aby tahle žena zemřela. Propadl jsem jí jako bytosti, jako ženě, jako inspiraci i jako smyslu své tvorby.

Ona, moje hůlka, mrtvá těla, všechno, co lze cítit, ale mnohdy nelze vidět, to hnusné i to neuchopitelné, pudy, chtíč, neřest i stud se odráží v mých dílech.

Ne vždy jsem rozuměl tomu, co tvořím. To ovšem zdaleka neubírá tvorbě na závažnosti. Má díla jdou hluboko za prvotní pocit. Vyvolávají další a další emoce a vjemy. Byl jsem geniálně šílený.

Jen málo umělců dokázalo říct veřejně o Hitlerovi, že „...je zženštilý cvok, který má čtyři koule a šest předkožek“ a nenechat se jím za odměnu zabít. Upoutal jsem i Freuda natolik, že přehodnotil vlastní vnímání surrealismu. I on mě upoutal. Zvláště jeho výklady snů, vizí i představ.

Ona mi změnila život

Ale stejně byla v mém životě nejdůležitější ONA. S ní jsem se stal do jisté míry mužem. Dala průchod tomu, co bylo v mém nitru škaredým blokem. Svoji živelnou podstatou čistila moji duši uvnitř. Prostoupila mou osobnost, a přitom ji nechala dýchat. Stal jsem se volnějším, jako bych se osvobodil.

Zemřela v létě sedm let před mou smrtí. Ještě „vlažnou“ jsem ji povozil v Cadillacu krajinou, kterou milovala tak jako já. Pohřbil jsem ji ve spodním patře jedné monumentální budovy a sám jsem se přestěhoval do horních pater.

O dva roky později jsem zde při požáru utrpěl těžké popáleniny a přesunul jsem se do věže svého vlastního muzea, kde jsem o dalších pět let později, pár měsíců před tím, než v Československu došlo k „sametové revoluci“, zemřel.

Podle svého přání jsem pohřben v kryptě svého divadla a muzea.
Veškeré své dílo jsem věnoval své vlasti.

Kdo jsem, pište SEM (klikni). Ne, první tři vylosovaní nevyhrají žádné mé dílo, ale balíček kvalitní kosmetiky a osobní horoskop.

Líbí se vám moje tvroba? Znáte vedle přezdívky i pravé jméno mé životní lásky?

Reklama