Problémy měl už Karel IV., i když to nakonec „zachránila“ Anna Svídnická, ale především Alžběta Pomořanská. Tato zdravím kypící žena byla pro další potomstvo přímo požehnáním! Karlovi porodila šest dětí, z toho čtyři syny, byť dva zemřeli v batolecím věku. Poslední syn přišel na svět rok před Karlovou smrtí. Jenže další generace si o takové úrodě mohla nechat jen zdát.


Poslední legitimní příslušnicí císařské větve rodu Lucemburků byla Eliška Zhořelecká. Tato polozapomenutá princezna přišla na svět za sychravého říjnového či listopadového dne v roce 1390 ve středočeském městečku Hořovice. Proč zrovna tam? Byla to náhoda? Její matka, dcera švédského krále Albrechta I. Meklenburského, údajně tudy projížděla na cestě za svým manželem Janem Zhořeleckým, nejmladším synem Karla IV., a děťátku, vskutku královského původu, se nejspíš nechtělo čekat do cíle cesty. To je asi ta pravděpodobnější verze.

Podle té druhé se sem manželka dvacetiletého Jana Zhořeleckého uchýlila záměrně, aby unikla pozornosti. Byla vdaná více než dva roky a konečně čekala potomka. Janovi starší bratři Václav IV., ani Zikmund totiž zatím žádné děti neměli. Napjatě se tedy čekalo na pokračovatele rodu, protože v plození dětí nebyli úspěšní ani moravští Lucemburkové markrabata Jošt a Prokop, synové Karlova bratra Jana Jindřicha. Narození dcery bylo určitým zklamáním, přece jen všichni doufali, že se narodí syn.

Eliška si rodičů moc neužila. Jan Zhořelecký zemřel za nevyjasněných okolností v necelých šestadvaceti letech v roce 1396. Při nocování v cisterciáckém klášteře Neuzelle byl ráno nalezen mrtev, ačkoli večer ulehl ještě zcela zdráv.

A když kolem roku 1400 zemřela i Eliščina matka, osiřelého desetiletého děvčátka se ujal strýc Václav IV., který se stal jejím poručníkem. Bylo mu už skoro čtyřicet let, a protože neměl ani se svojí druhou ženou Žofií Bavorskou žádné děti, k Elišce se chovali jako k vlastní a náležitě ji rozmazlovali.


Podobně jako to bylo u jiných panovnických dcer, také Eliška se stala velmi brzy předmětem sňatkových spekulací a žádanou nevěstou. Hledal se co nejvhodnější ženich a vyšel teprve čtvrtý pokus – vévoda Antonín Brabantský, příslušník pobočné linie francouzského královského rodu. Protože byli snoubenci příbuzní do třetího kolena, bylo nutné vyžádat si papežský dispens. Ten získali pro jistotu od obou tehdejších papežů.

 Před svatbou v roce 1409 prohlásil Elišku její strýc Václav IV. za dědičku nástupnických práv v Lucemburském vévodství pod podmínkou odkoupení od markraběte Jošta. Eliška se tak stala lucemburskou vévodkyní. Její manželství bylo relativně šťastné, leč krátké. Antonín až do své smrti v jedné z bitev stoleté války u Azincourtu roku 1415 chránil Elišku před lucemburskou šlechtou. V manželství se narodily dvě děti, syn Vilém a dcera neznámého jména. Obě ale zemřely brzy po narození.
Ani potom nezůstala Eliška „na ocet“. Když podruhé ovdověl polský král Vladislav II. Jagello, zakladatel dynastie Jagellonců (byl ženatý nakonec čtyřikrát a byl skoro o třicet let starší než Eliška), objevily se snahy, že by se jeho další manželkou mohla stát právě Eliška Zhořelecká. K této svatbě ale nedošlo.

Eliščiným druhým manželem se roku 1418 stal Johann Bavorský, který se kvůli sňatku dokonce vzdal úřadu lutyšského biskupa. Žili spolu nákladným způsobem životem na zámku Binnenhof v Haagu, který je dnes sídlem holandské vlády. Štěstí této dvojice netrvalo dlouho, Johann byl roku 1425 zavražděn.  Po manželově smrti se Eliška ocitla v těžkých dluzích.

V Lucembursku, kam se pak vrátila, byla krajně neoblíbená, protože se o správu země nestarala. Měla pověst pyšné a marnotratné ženy prostopášných mravů. Neustále prchala před svými věřiteli, a dokonce musela zastavit své rodové statky, aby získala peníze. Slibovala nástupnictví v Lucembursku tomu, kdo dá víc…

Trevír, místo posledního  Eliščina odpočinku, je krásné historické město

Její neoblíbenosti využil burgundský vévoda Filip III. Dobrý, který si dělal na její panství už delší dobu zálusk. V jeho prospěch se nakonec vévodství musela v roce 1443 z finančních důvodů vzdát. Tak se stalo Lucembursko součástí Burgundska. Eliška odešla do Trevíru, kde zemřela v roce 1451. Do konce života však používala titul lucemburské vévodkyně…

Foto: Wikipedie

Na našem webu jste si mohli přečíst i o těchto zajímavých ženách:

Reklama