Reklama

Poruchy příjmu potravy jsou jedním z nejčastějších a zároveň také jedním z nejnebezpečnějších civilizačních onemocnění současné mladé populace. Působí dlouhodobé obtíže nejen samotným nemocným, ale také jejich rodinám, partnerům, kamarádům. Často mívají chronický průběh, závažné somatické i psychické důsledky. Je velmi jednoduché onemocnět poruchou příjmu potravy, není ale vůbec jednoduché se uzdravit.

Tři Pé jsou o poruchách příjmu potravy - PPP.
Když přednáším o těchto nemocech na školách či v různých vzdělávacích institucích, někdy se až nestačím divit, co mi lidé odpovídají na otázku, co to jsou poruchy příjmu potravy. Stalo se mi nedávno, že jsem na svoji otázku „Proč jste, prosím, přišli na tuto přednášku, proč vás poruchy příjmu potravy zajímají?“, dostala odpovědi typu …. víte, pomalu začínám mít potíže se zažíváním, už nemohu sníst to, co dřív, jakmile sním něco mastnějšího nebo těžšího, je mi těžko, takže jsem se chtěla dozvědět, co proti tomu dělat. … Tak o tom hovořit nebudeme, poruchy příjmu potravy jsou zcela odlišné od poruch zažívání. Je v tom velmi podstatný rozdíl, který vzápětí vysvětlím.

Poruchy příjmu potravy jsou onemocněními, která v poslední době zažívají velký boom ve společnosti, nejen v naší, ale na celém světě. Uvádí se, že v České republice těmito chorobami trpí každá dvacátá dívka. Osobně se domnívám, že ve skutečnosti jde o číslo daleko nižší, odhadovala bych tak na každou třináctou, patnáctou mladou dívku nebo ženu. Což je číslo, které nesmíme opomíjet a přehlížet.

Nejedná se ale o onemocnění, která by se tu objevila ze dne na den.

Trocha historie
Poruchami příjmu potravy trpěli lidé již v hluboké minulosti. Extrémní dodržování půstu bylo původně součástí asketických praktik mnoha zbožných křesťanů. Později se dokonce v souvislosti s dlouhodobým odmítáním jídla mluvilo o nadpřirozených silách nebo vlivu ďábla. A ještě o něco dále začaly být nezvyklé či přehnané formy odmítání jídla pokládány za známku duševní poruchy. Ještě ve starověku termín anorexie jednoduše označoval stav nedostatečné orexis, tzn. celkové únavy a apatie. Hippokrates i Galén připisovali odmítání potravy špatným tělesným tekutinám. Teprve počátkem devatenáctého století začal být nahlížen patologický charakter odmítání jídla a většina lékařů konečně začala pokládat déletrvající odmítání jídla za zjevnou známku choroby. Ve francouzské literatuře se začíná objevovat pojem „nervová anorexie“, která je provázena „změnou naladění“ vyvolávající melancholii, hněv a úzkost. Medicínský termín „anorexia nervosa“ však zavedl až britský lékař William Gull v roce 1874 a během následujících 75 let byla ztráta chuti k jídlu považována za kritérium tohoto syndromu. První věrohodně popsané případy mentální anorexie se pak začínají objevovat až od druhé poloviny 19. století. O autorství prvního jednoznačného popisu choroby se dělí pařížský klinický lékař Ernest-Charles Lasègue a londýnský lékař Sir William Withey Gull. Lasègue publikoval svůj článek v dubnu 1873, Gull přednesl svou přednášku v říjnu roku 1873 a publikována byla v roce 1874. Podle obou lékařů se jednalo o psychogenní chorobu, vyskytující se převážně u dívek a mladých žen. Zpočátku byla mentální anorexie považována čistě za duševní poruchu. Od šedesátých let 20. století získává pověst „moderní“ a „záhadné“ choroby a k původnímu klinickému obrazu přibývají další dva podstatné rysy: neúnavná snaha o dosažení štíhlosti a narušené vnímání obrazu vlastního těla.

A jaká je historie mentální bulimie?
„Nenasytné hltání“ bylo bezpochyby časté zejména mezi privilegovanou vrstvou společnosti. Předpokládá se, že výraz bulimie pochází z řeckých slov bous (vůl) a limos (hlad), popisující tak hlad, při kterém by člověk dokázal sníst i celého vola. V lékařských kruzích byla mentální bulimie dříve spojována s dysfunkcí nebo abnormalitami zažívacího ústrojí. Později byly stále více brány v úvahu emocionální faktory jako např. sklíčenost. Přesto ještě ve dvacátém století byla bulimie považována převážně za projev špatného zažívání. Gull a Lasègue zaznamenali nenasytnou chuť k jídlu u pacientek zotavujících se z mentální anorexie. Prvním popsaným případem bulimie je příběh Ellen Westové z roku 1944 (původně diagnostikován jako schizofrenie), který popisuje její neúnavný zápas se štíhlostí, jež ji dovedl až k násilnému zvracení a nadměrnému užívání laxativ.

Jak je z obou ukázek patrno, nemoci podobné poruchám příjmu potravy se v historii vyskytovaly, i když mnohdy pod jinou diagnózou.

K poruchám příjmu potravy řadíme tři psychicky podmíněné poruchy:

1. mentální anorexii

2. mentální bulimii

3. záchvatovité přejídání

Některé prameny uvádí, že k poruše příjmu potravy patří i obezita, i když ta může mít mnohdy svou velmi viditelnou somatickou etiologii.

Mentální anorexie i mentální bulimie jsou velmi závažným onemocněním, které je nebezpečné z mnoha důvodů:
- nemoci jsou velmi zdlouhavé – mnohdy trvá několik let, než se problém tzv. poprvé „objeví“ a mnoho dalších let pak trvá léčebný proces
- nemoci často přechází v chronický průběh – téměř 30 % dívek, které onemocní mentální anorexii zůstanou nemocné po celý život
- průběh nemoci velmi silně ovlivňuje psychiku postižené osoby, nemocná se stává apatickou, nespolečenskou, nedokáže žít „normální“ život, je uzavřená, osamocená, náladová - nemoci jsou smrtelné – a to ze dvou důvodů. Poruchy příjmu potravy jako psychické onemocnění mají 200x vyšší riziko sebevražedného jednání než ostatní psychické poruchy. Druhým důvodem předčasného úmrtí bývá selhání organismu z fyziologických důvodů – tělo už dál nesnese nekonečné hladovění, zvracení, užívání projímadel apod. Dochází k naprostému rozvratu metabolismu, oslabuje se srdeční činnost, selhávají ledviny, může dojít k protržení jícnu … To vše jsou skutečnosti, o kterých se ví velmi málo a mnohé dívky v počátku své nemoci si tyto vážné důsledky jen ztěží uvědomují. Ne že by přímo nechtěly, ale nemohou. Nic jim nedovolí si tyto tragické konce představit.

Poruchy příjmu potravy nejsou ale ryze dívčím či ženským onemocněním. V současnosti se nejen zvyšuje počet nemocných dívek, ale i počet mužů, kteří propadnou mentální anorexii nebo mentální bulimii. Na deset nemocných žen připadá jeden nemocný muž. Velmi rizikovou skupinou jsou muži, kteří z profesionálních důvodů musí dbát o svoji postavu – jedná se o tanečníky, baletní umělce, žokeje, manekýny apod. Odborná literatura také uvádí, že jistou obdobou mentální anorexie u žen je nezdravé posilování a kulturistika u mužů. Další ohroženou skupinou jsou ženy kolem čtyřicítky. Ženy, které si začínají uvědomovat nezvratný proces stárnutí a který nemohou psychicky unést. Získávají dojem, že jedině silnou sebekázní, spojenou s jídlem a bičováním vlastní postavy zastaví tento přirozený proces a zůstanou mladé, krásné, štíhlé.

Jaké jsou nejrizikovější skupiny pro onemocnění mentální anorexií a mentální bulimií?
Mentální anorexie:
Dívky mezi 12. – 17. rokem života. Objevily se ale případy i sedmiletých dívenek, hospitalizovaných s diagnózou mentální anorexie, a odborná literatura uvádí dokonce případ čtyřleté holčičky s touto nebezpečnou diagnózou.
Mentální bulimie:
Dívky a mladé ženy mezi 15. – 25. věkem života.

Motto závěrem:
Bez útěchy nemůžeš žít. Útěcha však není alkohol, prášky na spaní, injekce, které tě vrhnou znovu do ještě temnější noci.
Dale Carnegie

Předsedkyně Občanského sdružení Anabell – pro nemocné anorexií a bulimií
http://www.anabell.cz