pozor neplést s pukavcem. „Pukance“byla oblíbená pochoutka naší čtenářky s nickem Maryene a možná se budete divit, až se v jejím příspěvku dozvíte, že to byl dnes známý...ale co, jen si to raději přečtěte sami

Milé ženy, mimo již  zmíněných šumáků v kostičce, růžový a bílý, které jsme si často kupovali, byla u dětí oblíbená mydýlka, jedno za 20 nebo 25 haléřů. Pro neznalé, vypadala jako bílá čokoláda, ale chuť zcela specifická, snad i trochu „mýdlová“.Mně teda nikdy nechutnala!  Dále jsme měli v oblibě pendreky, také za pár haléřů, želatinové, obrovské hady po koruně, výborná eskyma v pravé hořké křupavé čokoládě za 50 haléřů, Míšu, kterého známe i dnes, ale čokoláda na něm chutnala mnohem lépe a věřím, že na ně dnes mnohá z nás zavzpomíná. Za jednu korunu, za stejnou cenu jako například výborný nanuk. Všechny zmrzliny s čokoládou a také čokoláda chutnala opravdu čokoládově.Oblíbenou pochoutkou v naší rodině byly „pukance“. Doma vyráběná pochoutka z bílé  kukuřice vypěstované doma a pražené přímo na starém sporáku.Tehdy se v obchodech u nás na malém městě nic podobného nevidělo, dnes je to ovšem všem známý popcorn.

Měla jsem ráda pomerančové sušenky a jak přišlo léto, neodolali jsme nikdy mražené dřeni. Moje sestra měla ráda jablečnou, já jsem milovala meruňkovou. V papírové krabičce, uškrabovali jsme ji pomalu dřívkem. Za jednu tuším 1,90 Kč. Sama se podivuji, že si ty ceny pamatuju. Ale vím, že jsme chodili trhat šípky, prodali ve sběrně kilo za 3 Kč a koupili si nějakou tu slakost sami. Třeba Antiperle nebo Lipo, tehdy za 20 haléřů nebo velké lízátko s obrázkem.

Fasinovaly mě dózy s bonbony v cukrárně, které prodavačka s bílou čelenkou na hlavě nabírala lopatkou do papírového pytlíku. Prodávaly se i v kině, tam jsem si je koupila nejčastěji, deset deka za korunu.

Z dětství mám hezkou vzpomínku na naši sousedku, která pracovala v jedné pobočce tehdejších čokoládových závodů a občas nám přinesla nějaké čokolády, např. Kofilu, Milenu nebo krásné čokoládové figurky v barevných staniolech. Výbornou velkou čokoládu nebo jahodové žvýkačky s krásnými obrázky nám také jednou za rok přivezla návštěva příbuzných ze zahraničí, ochutnali jsme i Nutelu, která se u nás dostala do prodeje, až když už jsem sama měla děti. Krásné obaly a neznámé chutě mě vedly k tomu, že jsem dokonce obaly od zahraničních čokolád a žvýkaček začala tehdy sbírat.

Mojí největší pochoutkou však byly právě zmíněné čokoládové tyčinky. A traduje se u nás v rodině historka, že v roce 1962, kdy mi bylo šest let a musela jsem jít na operaci s kýlou, odmítala jsem v nemocnici veškeré jídlo. Poté se rodiče dozvěděli, že jsem obcházela celé chirurgické oddělení, sbírala prázdé zálohované lahve od nechodících pacientů a ty jsem poté směňovala v místní kantýně za svoji oblíbenou čokoládu. Tu jsem si ale šetřila a jedla ji společně s rohlíkem.

Když nás se setrou „honila mlsná“, dělaly jsme si doma na pánvi karamel. Pražili jsme na pánvi cukr, poté přilepili na špejli a bylo z toho takové jakési lízátko. Tomu by se dnešní děti nejspíš smály, maminka však plakala nad zničeným nádobím.

Sladkosti jsme často nemívali, a proto snad jsem ani nebyla zvyklá je příliš dávat svým dětem. Moje děti jsou dnes už dospělé, ale nikdy příliš nemlsaly a nemlsají dodnes. Nejmladší syn je dokonce zarytým zastáncem zdravé výživy, ze sladkostí si dá nanejvýš musli tyčinku, poté co zkontroluje z čeho je složená nebo ovocnou šťávu z vlastnoručně odšťavněného ovoce (ale musí ji vypít do 20 minut, dokud nepřijde o všechny enzymy) a v mobilu má seznam všech „éček“. Každou věc, kterou vloží do košíku si nejdříve proklepne. Tehdy za našeho dětství a mládí se na složení tolik nehledělo. Přesto některé chutě a vůně mě dokážou vrátit do bezstarostného dětství, stejně jako dnešní téma.

Přeji všem hezký sluneční předjarní den.

Maryene

Milá Maryene, děkuji za pěkné vzpomínky na dětství, ale koukám, že soužití s vaším synem asi nebude jednoduché :-)

Text nebyl redačně upraven

Reklama