Pokud ano, zcela jistě vás pobaví drobná stať, kterou na téma „výdobytků socialismu“ stvořil a věnoval našemu magazínu spisovatel Jiří Strádal.

A pokud ne a zajímá vás trocha retra, zábavnou formou se poučíte o tom, jak se lidé v minulém století za totáče nejčastěji rekreovali – v létě, ale i v zimě. Autora inspiroval dotaz mého příbuzného - studenta vysoké školy pro cestovní ruch, hledajícího zdroje pro svou bakalářskou práci na téma podnikové rekreace ROH. A Jirku jsem oslovila já, protože po roce 1990 dostal za úkol v ústavu, ve kterém jsme oba pracovali, odbory zrušit. Odpověděl obratem po „spisovatelsku“:

Odborové rekreace

 Padesátá léta

Jan Novák, mladý valcíř ze Spojených oceláren národní podnik Kladno, který minulý rok splnil výkonové normy na sto třicet procent, obdržel za své zásluhy poukaz na výběrovou rekreaci ROH k Sečské přehradě.

ROHPo příjezdu si oblékl svůj sváteční oblek a absolvoval společně s ostatními rekreanty - oceněnými pracovníky jiných podniků, pod vedením kulturní referentky seznamovací večírek. Při něm se seznámil se slečnou Jiřinou, členkou podnikového výboru ČSM národního podniku Svit Gottwaldov.

Následující den, po ranní rozcvičce vedené soudružkou kulturní referentkou, se všichni rekreanti společně koupali a jezdili na skluzavce na vyhrazeném koupališti přehradní nádrže.

 Po obědě se rekreanti rozdělili na dvě skupiny. Jedna skupina odjela na prohlídku míst, kde se za nacistické okupace skrývali partyzáni. Druhá skupina odjela na exkurzi vodní elektrárny. Jan Novák s Jiřinou zvolili partyzány a také se jim podařilo na chvíli se skrýt.

Zbytek rekreačního pobytu se společně  koupali, opalovali a večer chodili na procházky do lesa. Poslední večer absolvovali za doprovodu dechové kapely Lidová radost taneční zábavu. Ráno před odjezdem vyjádřila při snídani kulturní referentka přesvědčení, že všichni si odpočinuli a načerpali nové síly tolik potřebné pro plnění úkolů pětiletky. Jan Novák s Jiřinou si slíbili lásku a věrnost.

Šedesátá léta

Jan Novák spolu s manželkou Jiřinou a synem Pavlíkem odjeli na jarní prázdniny podnikovým autobusem do Špindlerova Mlýna, aby se odtud spolu s ostatním zaměstnanci a jejich rodinami vydali na podnikovou chatu.

Chata se nacházela asi pět kilometrů proti proudu Labe a rekreanti museli pěšky v hlubokém sněhu překonat značné převýšení. Kufry a lyže jim však na chatu odvezl vůz tažený postarší kobylou. Pavlík, jako nejmladší ze všech, směl sedět vedle kočího, kterým byl správce a údržbář chaty. Pavlík občas směl držet otěže a pronášet povel hyjé  a cesta se mu velmi líbila. Ostatním rekreantům méně.

Po příchodu na chatu obdrželi rekreanti pokoje, rozžali petrolejové lampy a rozprostřeli na radiátory své mokré kalhoty a ponožky. Poté šli do společenské místnosti na večeři. Největším tahounem zábavy se stal většině dosud neznámé zařízení, a sice music box, do kterého většina rekreantů postupně naházela všechny své drobné. I Pavlík, který už uměl číst, dostal dvakrát od tatínka minci, aby ji do něj vhodil a vybral nějakou hezkou písničku. Poprvé vybral - Mám malý stan, podruhé - Ztratila Lucinka bačkorku.

Po večeři sdělil rodině Novákových správce, údržbář a kočí, že jim jakožto obyvatelům největšího pokoje s jednou volnou postelí  ještě musí přidělit čtvrtého nocležníka, soudruha Procházku. Ten se po večeři ubytoval a přidal na radiátory vedle kalhot a ponožek Novákových kalhoty a ponožky své.

Druhý den oblékli šponovky a větrovky, obuli gumové lyžáky a vytáhli lyže; nejčastěji s vázáním kandahár, někteří doplněné o bezpečnostní špičku. Pak se jali vyšlapávat na stráň vedle chaty a sjíždět ji dolů. Stráň byla vysoká asi třicet metrů, ale zdatní lyžaři se odvážili ještě výš do lesa. Nejprve se všichni bořili do hlubokého sněhu, ale ten si pak ušlapali a ujezdili. Takto činili celý týden, vyšlapat nahoru, sjet dolů, vyšlapat nahoru, sjet dolů. Děti také jezdily na sáňkách a koulovaly se.

Poslední den správce, údržbář a kočí zapíchal do stráně klacky a konal se závod ve slalomu.

Sedmdesátá léta

Jan Novák spolu s manželkou Jiřinou a synem Pavlem odjeli svým embéčkem do NDR k Baltskému moři na ostrov Usedom. Bylo to v rámci výměnné dohody mezi podnikem pana Nováka a bratrským podnikem z Drážďan, která spočívala v tom, že čeští zaměstnanci jezdili na rekreační středisko k Baltu a východoněmečtí zaměstnanci na chatu do Krkonoš (mezitím již elektrifikovanou).

Novákovi, kteří se díky tomu poprvé dostali k moři, se těšili, jak se budou denně koupat a jak přijedou opálení, až jim budou sousedi a známí závidět. Hned večer se běželi podívat na pláž, avšak prudký vítr odvál panu Novákovi kamsi do neznáma slaměný klobouk a paní Novákové vehnal písek do očí, takže se vrátili poněkud zklamaní. O to víc se těšili na následující den a na sluníčko.

To během deseti dnů jejich rekreace vylezlo jen jednou, shodou okolností v den, kdy paní Nováková měla nesnesitelné bolesti v uších od nafoukaného větru. Většinu času trávili v prostorách ubytovny, kde buď hráli společenské hry s východoněmeckými přáteli, nebo mladší generace stolní tenis. Pavel nejenže se v něm  velice zdokonalil, ale také se díky němu sblížil s blonďatou Ute.

Na zpáteční cestě se Novákovi zastavili v Berlíně, vyjeli na televizní věž, kde poprvé spatřili živé americké vojáky, kteří tu byli na vycházce ze západního Berlína. Pak ještě navštívili jeden obchodní dům a nakoupili boty a záclony a Pavel si koupil digitální hodinky.

 Osmdesátá léta

Jan Novák spolu s manželkou Jiřinou odjeli podnikovým autobusem na třídenní odborářský zájezd na jižní Moravu. Na programu měli první den cestu, ubytování, návštěvu Mikulovského zámku a společenský večer. Druhý den návštěvu Lednického zámku, pěší putování Lednicko-valtickým areálem a společenský večer. Třetí den výstup na Kozí Hrádek a cestu zpět do Prahy.

Pro pana Nováka a mnohé další účastníky zájezdu byly nejvýznamnějšími body programu ty, které nesly název společenský večer. Všichni věděli, že za tímto označením se skrývá návštěva vinného sklípku švagra jednoho jejich kolegy a mnozí by případně oželeli jiné části programu, avšak tento nikoliv.

První den po příjezdu a ubytování všichni navštívili Mikulovský zámek. Pana Nováka a většinu ostatních nejvíce zaujal obří sud, údajně druhý největší v Evropě, s objemem kolem sta tisíce litrů, a informace, že jeho obsah vypili švédští vojáci za třicetileté války během tří dnů.

Tento heroický výkon motivoval pana Nováka i některé další pány v rámci společenského večera ve vinném sklípku natolik, že následující den absolvovala pěší putování lednicko-valtickým areálem jen asi třetina účastníků. Zato společenský večer absolvovali opět téměř všichni.

Z pochopitelných důvodů byl třetí den bod programu  nazvaný výstup na Kozí Hrádek zrušen a místo toho se účastníci zájezdu věnovali přípravě svého organismu na dlouhou cestu v autobusu, která je čekala.

Devadesátá léta

Po zásadní redukci počtu pracovníků na začátku devadesátých let v podniku, kde pracoval Jan Novák, bylo pozůstalými zaměstnanci rozhodnuto i o zrušení odborové organizace. Protože však odborová pokladna ještě disponovala slušnou finanční částkou, usnesli se její členové, že ji utratí za společný zájezd.

Bylo jasné, že se pojede do některé blízké země, která ještě nedávno stála za železnou oponou, čímž byla pro drtivou většinu zaměstnanců naprosto nedostupná. Diskuse o místě zájezdu trvala poměrně dlouho a většinová volba nakonec přes protest části ženské složky odborů padla na Mnichov. Nešlo ovšem tolik o Mnichov jako město, nýbrž především o termín zájezdu. A tím byla doba konání slavného Octoberfestu, přezdívaného také Bierfest. Největšího svátku piva na světě.

Paní Nováková připravila na cestu několik svačin, protože marky byly drahé a nebylo jich nazbyt. Pan Novák totiž dopředu několikrát avizoval, že jich bude dostatečné množství potřebovat na degustování zlatavého moku.

Pro mnohé účastníky zájezdu se jednalo o první cestu na západ a tak jen prosté mnohahodinové chození po Mnichově pro ně představovalo silný zážitek. Dámy samozřejmě preferovaly návštěvy obchodů a většinou si na pivachtivých manželech nějaké marky na drobné nákupy vymohly.

S postupujícím odpolednem se však kroky všech stahovaly k ohromnému areálu obrovitých hangárů v barvách a označeních jednotlivých slavných i méně slavných pivovarů. Vyznavači piva pak dlouze vychutnávali tyto značky, většinou z litrových mázů, s nimiž se prodírali mezi davy. Aby se po jejich vyprázdnění prodírali pro nové, aby měnili hangáry, hledali manželky a taky veřejné záchodky.

Po půlnoci autobus značně unavených odborářů vyjel směrem ku Praze. A to byla tečka za odborovými rekreacemi rodiny Novákových.

Tak co, jak se vám povídka líbila? Co jste zažily vy, dříve narozené, na podobných rekreacích? Pokud budete souhlasit, mohla bych vaše příběhy poskytnout onomu studentovi: určitě by se mu autentické příběhy hodily a zpestřily jeho bakalářku!

Přečtěte si další naše články

Reklama