Vztahy

Víš, měli bychom se vzít

Vzpomínám na jednu takovou absurdní situaci.

Vlezla jsme do školy, začínal semestr, všude vládl takový ten mírný chaos, jako se to stává v institucích, kde lidí spíš ovládají středověkou maďarštinu než vznešené umění dát oznámení na nástěnku.

Inu, stála jsem takhle u nástěnky, snažila se najít relevantní informace o čemsi, co mě zajímalo, zjistila jsem, že na ten seminář o čemsi se táhnu zbytečně, protože se mezitím objevila cedulička, že tento je zrušen, a adekvátně jsem sakrovala. V tom mě podporovala dvě individua, která už znala systém... takže jsme se rozhodli, že se na to můžem a že půjdem na kafe. Z vykecávání vyplynulo, že individua jsou opravdu kolegové, nikoli náhodní kolemjdoucí nebo emzáci, vyměnili jsme si telefonní čísla a dohodli jsme se, že někdy zajdem ještě na jedno kafe.

To jsme činili. Kolega, řekněme Kuba, byl docela v pohodě, chytrý, občas zábavný, občas protivný, ale hlavně věděl kdejakou pitomost z oboru, takže byl i užitečný. Pravda, měla jsem jisté pochyby o jeho morálních kvalitách, byl asi v osmém ročníku, nebýt toho, že mu maminka občas dala nějaké stravenky, tak by asi zesnul hladem, takže mi stále ještě dluží asi tak 500 kafí.

Když mě strašně obdivoval, že nosím mikinu s kapucou a ještě k tomu bleděmodrou, že mezi těma máničkama z filosofické fakulty jsou spíše obvyklé černé svetry a že on má taky mikinu s kapucou, oranžovou, koupil si ji za sto padesát euro v Berlíně, ale maminka říká, že v ní vypadá blbě, tak on ji nenosí, ale rád by ji nosil... no, ani omylem mě nenapadlo, že bych s tímto člověkem mohla mít vážnější úmysly než chodit na kafe nebo na dvojku červeného (o nedělích a státních svátcích, taky jsem nebyla závratně bohatý student).

A jednoho lehce odpudivého zimního dne jsme se nějak zakecali, toho vína bylo víc a milý Kuba se mázl, měl nějakou sebemrskačskou náladu, že ho nikdo nemá rád a holky ho nechcou a že co je na něm tak hroznýho a co mi na něm vadí. Odtušila jsem, že jeho brýle, které jako by vypadly z progresivní sekce katalogu Meopty z roku 1975, mu brutálně nesluší, že má shodit dvacet kilo a používat mezizubní kartáček, to by pro začátek stačilo. Dostal, co chtěl... a na mě to působilo, že si mě vybral za zpovědníka a balí nějakou jinou. Ale nepřemýšlela jsem o tom, každý má svůj život a co mi je po tom.

O to mi přišlo překvapivější, že o nějakou dobu později, také byl mírně odpudivý večer na hranici podzimu a zimy, mi Kuba donesl pugét. Zeptala jsem se ho, co potřebuje, a on mi začal vysvětlovat, že bychom se měli vzít, protože jemu už je 28 a já jsem taky dost stará na to, abych se usadila a měla děti... a podobně. Moc jsem to už nevnímala, asi jsem sledovala, jestli mu náhodou nepůjde pěna od úst, protože jsem naprosto nechápala. Nějak jsem mu vysvětlila, že to asi nepůjde, a utekla jsem.

Dodnes spolu občas chodíme na kafe, ale tyhle spády ho naštěstí přešly, narozdíl od neutuchajícího nutkání poučovat mě, které zesílilo od té doby, co si našel docela obstojné místo. A jak jsem se dozvěděla od druhého exempláře, který jsem o tři odstavce výš potkala u nástěnky, takto docela drsné dívky, Kuba takové věci zkoušel snad na všechno, co se aspoň vzdáleně podobá ženské, a nikdo neví o tom, že by zaznamenal dílčí úspěch.

Tohle bylo jediné vyznání lásky, které se mi přihodilo a aspoň vzdáleně by splňovalo parametry poetičnosti. A ty růže jsem pověsila v kanclu na polici, aby uschly, byly opravdu pěkné (hm... tak mě napadá, ve kterém květinářství by mohli brát stravenky?) a jsou v práci v plechovce od čehosi dodnes. Akorát jim nějaký vtipálek (myslím, že můj filmomilný kolega, opravdu miluje Morticii Addamsovou) odstříhal květy, takže je to takové zelené roští.

Já nejsem totiž ten typ, před kterým by se někdo vrhal na kolena. Ten, kdo by mi chtěl cokoli vyznávat, a aspoň trochu mě zná, totiž ví, že bych se zeptala, co se mu to stalo s nohama. Nejsem ani trochu romantická, na světě jsou totiž lepší věci ku činění.

Vaše čtenářka Gentiana


:))) Tak tohle je nádherný příběh :). Děkujeme :). Je to skoro na povídku :))).

Tak co, milé ženy-in, jste ten typ, před kterým muži padají na kolena? Stalo se Vám to někdy? Napište nám o tom na redakce@zena-in.cz

   
13.02.2007 - Láska a vztahy - autor: Ivana Kuglerová

Komentáře:

  1. avatar
    [7] fialinka [*]

    Pěkně píšeš, Gentiano

    superkarma: 0 13.02.2007, 17:09:28
  2. [6] dkd [*]

    líbí :-))

    superkarma: 0 13.02.2007, 15:30:08
  3. avatar
    [4] Luni [*]

    Gentiana: ty máš fakt TALENT

    superkarma: 0 13.02.2007, 15:02:02
  4. [3] Kikoska [*]

    Moc hezky napsaný!!!!!!!!!!!!!!!

    superkarma: 0 13.02.2007, 14:53:45
  5. [2] Pianistka [*]

    superkarma: 0 13.02.2007, 14:44:03
  6. avatar
    [1] xjannickax [*]

    superkarma: 0 13.02.2007, 14:29:18

Profil uživatele




Registrace nového uživatele | Zaslat heslo

Komerční tipy

Novinky

Dnešní vydání

Nové v rubrice

Nejčtenější články

Poslední komentáře

Fotogalerie

Partner rubriky

Ankety

Náš tip

Doporučujeme