Páteční téma bylo o sektách, jejich víře a mně se s tím vším spojuje heslo „Víra, naděje a láska“. Ani se Vám nedivím, pokud si kladete otázku: „Proč?“ nebo otázku jí podobnou. Troufnu si říct, že vím, co je víra. Denně se s ní snažím probouzet i usínat a především se s ní snažím žít. A díky tomu jsem, jaká jsem.

Než začnete žít v nějakém omylu, chtěla bych vše uvést na pravou míru. Nejsem členka nějaké sekty. Mám svoji víru, která vychází z římskokatolické církve. Tento fakt mne ale nemůže jakkoli ochránit před ataky návštěvníků různých sekt.
           

Nedokážu objasnit ani základní myšlenky jednotlivých sekt či jejich vznik, vývoj. Možná ještě dokážu pochopit, že se od křesťanství oddělovaly a stále oddělují skupiny lidí, kterým vadí „nadvláda“ papeže či jiné skutečnosti, které jsou s římskokatolickou církví spojeny. Ve většině těchto skupin je však to podstatné stejné. A to je již ta zmiňovaná víra. Všichni se snažíme směřovat postejným směrem, jak já vlastními slovy říkám „na lepší“. A tento svět je jen jakási startovní rampa a školicí středisko, kde se máme naučit vycházet s bližními i nepřáteli, řešit milé i nemilé situace, které nám život přinese. Je mi nadmíru jasné, že psát věty a žít život je velký rozdíl.

Chápu, že realita je mnohdy více než náročná. Já nejsem nikdo jiný než jen jeden z obyčejných lidí, kteří se snaží žít a přežít v náporu světa. Jenže existují lidé, kteří to dokázali. Ptáte se, co? Dokázali mít užitek, přinášet lásku kolem sebe – lásku mnohdy přesahující hranice lidského chápání. Byly to osoby, které se nijak neodlišovali od obyčejných – ať již svým původem, jménem či postavou jako Matka Tereza. Byli to však i lidé vznešeného původu – jako Princezna Diana, jejíž výročí úmrtí si brzy připomeneme. Tyto dvě z mnoha žen, které dokázaly velké věci, jistě věřily.

A s vírou konaly dobré skutky. To, jak se jim to podařilo – ať zhodnotí každý sám. Já bych ale chtěla zmínit jedno – pokud si sekty myslí, že činí něco dobrého, co by mělo pomoci lidstvu dostat se, jak já říkám „na lepší“, ať to činí nenásilně. Pokud mne zastaví nějaký člen sekty někde na ulici, bude si se mnou chtít povídat o Bohu a já budu mít čas – proč ne.

Ovšem pokud Vám někdo zazvoní u dveří, vy bez rozmyslu otevřete dveře, aniž byste použila kukátko, pak se můžete dostat do nemilé situace.

Je to několik let zpět, co jsem byla doma sama a podobně jsem po zazvonění otevřela. Nečekala jsem, že dotyčný je za dveřmi, protože jsem se chystala sejít otevřít k vchodu do činžovního domku. Dotyčný, co stál přede dveřmi, by objemem svého těla jistě předčil i Silvestra Stalloneho. Neměla jsem čas ani chuť si s ním povídat a jeho postava mě přiváděla k jediné myšlence. Pokud by chtěl vniknout do bytu, tak bych se jistě neubránila.

Nemluvě o tom, jaký jsem cítila strach z toho, že jsem sama doma. K ničemu takovému však nedošlo, onoho „Jehovisty“ se mi podařilo zbavit. Způsob vystupování lidí, patřících do této sekty, se mi příliš nelíbí. Já osobně bych nikoho nedokázala přesvědčovat o tom, že to, v co věřím, je správné, pokud by to nechtěl slyšet. Cíleně nevyhledávám lidi, kterým bych chtěla předávat poselství. Možná je jednodušší a mnohem přirozenější předávat poselství tím, jak žiji. Jenže i já jsem jenom člověk a dělám chyby. Mohou být třeba i mnohem „větší“, než jaké udělá „nevěřící“, a to bohužel společnost dokáže patřičně vyzvednout.

Otázka víry je jistě na delší povídání a pokud máte čas, jistě si najdete alespoň nepatrnou chvíli na zamyšlení. Ať nad svým životem, nad tím, v co nebo v koho věříte. Mým názorem je to, že člověk, který nevěří, nežije. Každá z nás, alespoň na okamžik věřila, že bude mít to štěstí a najde svého prince či se jí narodí dítě apod.

Pokud bych měla napsat co nejkratší shrnutí k tomuto tématu, vrátím se k počátečnímu mottu. Pokud je víra v něco dobré spojena s nadějí, že něčeho dosáhnete, zcela jistě svým životem kolem sebe dokážete roznášet lásku. I věřící může cítit nepřízeň osudu, ale pokud má víru, je s ní spojena  i naděje. A láska, láska k tomu plně patří.

 

Dovolte mi omluvit se všem, které jsem jakkoli odradila od víry, protože dělám chyby. Vím to a snažím se být lepší. A přiznávám, je to mnohdy těžký boj. Za všechny lidi, kteří věří, je mi nesmírně líto, že nějaký „dospělák“ blbne hlavy dětem, jak dnes zmiňovala Merylka příběh svých dětí. Opravdu je mi to líto. Ačkoli bych své dítě nechala pokřtít a snažila bych se, aby vyrůstalo v křesťanství, nikdy bych nechtěla, aby bylo do víry nuceno. Pouze cítím, že tyto děti mají možnost Krista včas poznat a v dospělosti se samy rozhodnout. Nikdo nemůže nikoho nutit žít v Kristu a s Kristem. Natož děti strašit tím, co je čeká, když neuvěří.

Všechna slova, co jsem zde napsala, mi vycházejí ze srdce. Nikoho nechci obracet ani říkat, že já jsem ta lepší. Jen bych byla ráda, abychom si byli schopni přiznat, že každý někdy věříme… Ať je to úspěšné vykonání zkoušky, nalezení vhodného partnera nebo narození zdravého dítěte. Ať se Vám splní to, v co věříte, je to dobré.

 

Krásný víkend Vám všem

Reklama