Irena Maňáková v sobě spojuje krásu a inteligenci. Přiznává ovšem, že to nestačí. Je třeba odvaha a notná dávka štěstí: „To, že trávím v práci hodně času a to, že jsem ve správný čas na správném místě, to je o štěstí, o ničem jiném.“

 

Jste úspěšná PR manažerka. Studovala jste tento obor?

Chtěla jsem studovat práva, ale byla jsem na to strašně lenivá. Po střední podnikatelské škole v Opavě jsem si myslela, že mi celý svět leží u nohou a dokážu všechno, co chci. Nechtělo se mi ztrácet léta života tím, že bych seděla ve škole. Tak jsem šla pracovat. Klasický sen: být bohatá a úspěšná.


Asi to nešlo tak lehce, co?

Nejdříve jsem pracovala v restauraci jako servírka, potom asistentka předsedy představenstva jednoho podniku v Opavě. Ale jsem dravec a v Opavě pro mě bylo málo místa. Tak jsem se v devatenácti prostě sbalila a odjela do Prahy.


Co na to blízcí?

Maminka z toho byla naprosto v šoku. Dokud jsem neseděla ve vlaku, tak nevěřila, že to udělám.


Jak vás přivítala „stověžatá“?

Práci jsem si musela hledat. Postupně jsem se vypracovala na tajemníka jedné politické strany. Když jsem z postu odešla, potulovala jsem se po různých zaměstnáních. Vždycky jsem si řekla: Bůhví, co mě čeká jinde, třeba něco lepšího. Já jsem takový člověk, že když mě něco nebaví, tak s tím seknu a jdu dál. Dělala jsem v advokátní kanceláři, v bezpečnostní službě, asistentku generálnímu řediteli, obchodní ředitelku v nábytkářské firmě...


Kde se vzalo Public relations?

K PR jsem se dostala ve třiadvaceti jako ředitelka a tisková mluvčí nadačního fondu Heleny Houdové Slunečnice. Vždycky jsem měla k postiženým i sociálně slabým vztah. Můj bratr je neslyšící, takže možná i proto.


Nepřekvapovalo lidi, že ředitelka Slunečnice je takhle mladá?

Divili se. Například jsem přišla na jednání a ředitel, za kterým jsem šla, mi ve dveřích povídá: „Promiňte, já se vám hned budu věnovat, asi tam sekretářka není. Mám teď jednání.“ Zeptala jsem se, jestli se slečnou Maňákovou. On: „Ano. Nepřijde?“ A já: „Já jsem Maňáková, těší mě.“


Nenarazila jste někdy? Přece jenom půvabná blondýnka...

Asi bych byla velmi povrchní a naivní, kdybych řekla ne. Náznaky tam byly, ale spíš ve formě pozvání na večeři nebo na oběd, případně na nějakou schůzku. Vypadám a působím na muže tvrdě, takže ke mně mají jistý respekt.


Teď jste tiskovou mluvčí bezpečnostní agentury ABL a finalisty SuperStar Tomáše Savky. Je ještě nějaká meta, které byste chtěla dosáhnout?

Vždycky nějaká je. Nikdy dřív by mě třeba nenapadlo, že bych mohla dělat v politické straně. Když má člověk tu možnost, měl by ji chytit za pačesy a zkusit to. A já jsem ještě ve věku, kdy můžu zkoušet.


Nedávno jste se vdala. Plánujete rodinu?

Za ideální bych děti považovala někdy kolem šestadvaceti, sedmadvaceti. Ale když to přijde dřív, přijde to dřív, když to přijde později, přijde to později. Matka příroda si sama určí.


Jste hodně zaměstnaná. Máte čas let na užívání si, zábavu? Netrpí třeba blízké okolí?

No, trpí. Měla jsem partnera, který byl taky časově velmi vytížený, a na tom ten vztah ztroskotal. Manžel má také svou úspěšnou kariéru, ale je neuvěřitelně tolerantní. Je pravda, že jsem workoholik, ale po svatbě se to snažím trošku korigovat. Už třeba nepracuju tak často o víkendech, což je u mě velký úspěch. Mě ta práce baví, takže to neberu jako přítěž.


Kolik hodin denně pracuje manažerka Irena Maňáková?

To je individuální. Je den, kdy sedí v práci do večera nebo má pracovní schůzky, takže se stává, že přijde domů v deset večer. Ale jsou dny, kdy přijde domů v šest, sedm večer, což je úžasné.

 

Kde berete energii?

Už se rok snažím dokopat k tomu, abych chodila pravidelně do posilovny, nebo se nějak fyzicky vyžívala. Ale když vstoupím do posilovny a vidím tam ty stroje a zpocené lidi, otočím se a jdu si lehnout do solárka. Tím moje návštěva fitcentra končí. Ale vážně: já nevím, co mě dobíjí. Tu energii v sobě prostě někde mám. Možná to je tím mládím, tou dravostí. Určitě mě dobíjí pohoda, kterou mám doma.

 

Jste  spokojená, jak to všechno probíhá?

Já byla vždycky takový blázen. Když jsem dostala pětku ve škole, tak jsem s tím byla spokojená, protože jsem si říkala: Teď mě to konečně donutí se učit. Což moji rodiče v životě nepochopili.J

 

Jste hodně ctižádostivá?

Když se člověk vyvíjí mezi lidmi, kteří něco dokázali, začne být ctižádostivý.

 

Co byste chtěla na sobě změnit?

Jsem trošku ztřeštěná, ale to je asi věkem. A mám jednu špatnou vlastnost: občas věci řeším na poslední chvíli. Mě to na sobě štve, ale vždycky vím, že to dopadne dobře, a ono to tak dopadne. Moje okolí doma i v práci je z toho naprosto nešťastné. Oni už jsou nervózní, já jsem pořád klidná a vím, že to zařídím a že to vyjde.

 

Věříte, že vás někdo vede, ochraňuje?

Mám nahoře anděla strážného... A vím, kdo to je.

   
Reklama