Drobná, hezká, štíhlounká dívka. Veselý střízlík, na kterého je potřeba dávat ve větru pozor, aby se nepolámal, řekl by si každý, kdo Ivu Malimánkovou potká a nezná.
Tohle něžné stvoření ale při příchodu do práce otevře dvířka několikatunového trucku a spolu s metrákovým kolegou odjíždí třeba do Belgie, nebo ještě dál. 

Když byla malá holka, maminka jí kupovala různé skládanky s auty. Ona sama totiž jezdila traktorem, na motorkách i náklaďákem. Milovala auta. Hlavně velká auta. Řídit dokázala už ve dvanácti letech.

Když bylo Ivaně 19 let, maminka jí zemřela na rakovinu dělohy. Dlouho bojovala, ale prohrála. Smrt maminky Ivu velmi zasáhla.

Tehdy začala poprvé přemýšlet, že by šla jezdit. Hodně kvůli mamce. Měla pocit, že by tím splnila její sen. Zůstala jen s otcem a dvěma sourozenci.

A co tedy bylo tím pravým důvodem, že jste si vybrala tuhle práci, co je ten spouštěcí mechanismus?
Krátce po maminčině smrti jsem se seznámila s jedním člověkem a začala jsem s ním bydlet. Nebylo to hezké partnerství. Byl žárlivý a později mě i bil. Tátovi jsem říkala, že jsem spadla a tak, jak to bývá. Věděla jsem, že to není dobré a že bych to měla ukončit. Dělal mi čím dál víc ze života peklo a mně chyběla máma čím dál víc.

Tehdy se kamarádka seznámila s nějakým klukem přes internet, a tak jsem odpověděla také jednomu. Jely jsme na rande společně. Jenže ten můj tam nepřišel a ten její se zamiloval do mě. To nebylo v plánu. Ale co se dalo dělat. Byl milý a jezdil s tirákem. Vzal mě s sebou do Holandska a pak ještě jednou. Na parkovišti v Holandsku mě nechal zaparkovat a já se rozhodla.  

Rozhodla jste se, že budete jezdit s kamionem?
Rozhodla jsem se k víc věcem. Že budu jezdit a že definitivně odejdu od tehdejšího přítele. Řekla jsem si, že když budu mít tuhle práci, jednak zapomenu na bolest z rozchodu, a jednak tím splním sen mé mámy a snad také její odchod nebude tak bolet. Že přijdu na jiné myšlenky.

A to jste šla do nějaké firmy a řekla: Já chci u vás pracovat?
Pomohl mi ten chlapík z inzerátu. Většinu zařídil za mě. Pak už mi zbývalo jen dát dohromady papíry a povolení. Moje první cesta byla do Belgie se zeleninou. Ten vztah nevydržel, ale jsem mu za hodně vděčná.

Jak se tváří jiní „kamioňáci“, když přijedete na parkoviště? A jak reagují vaši kolegové?
Někdy je to docela legrace. Například jednou jsem vjela na parkoviště tuším ve Španělsku a snažila se zaparkovat. Vedle mě jel jiný a pořád koukal na mě, jako co dělám v tom autě, a vůbec si nevšiml, že pořád jede. Kouká a kouká a zastavil se až o kamion před ním.

Na kolegy si nemohu stěžovat. Vztah v kolektivu truckerů je vynikající. Pomohou, poradí… máme „síbíčka“, vysílačky, takže se informujeme, na co a kde si dát na trati pozor.

Jezdíte na stejná místa?
Ano, hodně se trasy opakují, takže někde už mě znají. Při vážení už ani nemusím vystoupit vozu. Kolega má metrák, tak ten musí, a na mě jen ukážou, ať zůstanu sedět, a těch necelých padesát kilo si odečtou... :)

Kde všude jste už byla?
Byla jsem třeba v Holandsku, Belgii, Španělsku, Norsku… Také v Rumunsku, ale tam už bych jet nechtěla.

Proč?
Protože když jedem takovou dálku, třeba sprcha a všechno potřebné probíhá na benzínkách. A v Rumunsku je stav sociálních zařízení tak žalostný, že je to problém i pro chlapa. Na ženy tohle opravdu není udělané. Bylo to hrozný.

Kde spíte, když jedete tak daleko?
Kamion, ve kterém jezdím, je už přímo uzpůsobený jako takový minibyt. Máme postele, lednici, mrazák, šuplíky na oblečení i na potraviny. Je to takové maličké 1+0. Po dobu jízdy se tu dá celkem slušně přechodně bydlet. Je tam hodně místa na maličkatý obýváček, kde si s kolegou ani nepřekážíme. Když zaparkujeme tam, kde jsou záchody a sprcha, je to v pohodě.

A co vlastně vozíte?
Od zeleniny, přes garnýže a různé trubky, až třeba po televize.

Je vám necelých pětadvacet, počítáte s rodinou? Nechala byste pak ježdění?
Ano, hodně o tom poslední dobou přemýšlím. Jenže budu už hodně opatrná. Nějak se na mě ani podruhé neusmálo štěstí a trochu jsem zahořkla.

Vztah tedy opět nevyšel?
Potkala jsem nedávno člověka, o kterém jsem si myslela, že by to mohlo snad i vyjít. Zamilovala jsem se podruhé. Omezovala jsem i jízdy, abychom mohli být spolu. Pak jsem otěhotněla a hned jsem si řekla, že tedy přestanu jezdit a budu máma.

Když jsem mu to řekla, zachoval se vážně zle. Dokonce pochyboval, jestli je děcko jeho. To mě moc urazilo a obrečela jsem to. Řekla jsem si ale, že nechám ježdění a zůstanu s dítětem sama. Jsem silná, ustála bych to, jenže miminko se nakonec nenarodilo. Odešlo. Od té doby jsem spíš hodně opatrná. Taková láska potom bolí. Nechci se do něčeho vrhnout a pak dostat ránu pod pás.

Co budete dělat, až tedy potkáte muže, se kterým to vyjde, a to se stane třeba už brzy?
Ráda bych pracovala s dětmi. Mám k nim myslím vřelý vztah a bavilo by mě pořádat pro ně různé akce. Jednou jsem si to zkusila na Točníku týden a bylo to pěkné. Snad se mi podaří dokončit školu. Studuji obchod a podnikání.

Máte nějakou veselou historku z cest?
Mám jich hodně, ale jedna se se mnou táhne mezi kolegy pořád. Jela jsem tehdy svou první dálku a stála jsem v Holandsku u zvedacího mostu. Do vysílačky jsem bědovala, že tenhle most do takového kopce se s kamionem naloženým plazmovými televizemi prostě nedá vyjet. Že se to auto převrátí. Všichni byli mrtví smíchy. Já prostě do té doby nikdy neviděla zvedací most. Koukala jsem pak, jak se silnice na mostě zase pěkně narovnala. Dodnes si mě kluci dobírají... :)


Máte nějaký talisman za oknem? Když předjíždím kamion, většinou ho řidiči mají...
Jasně  mám slona, méďu, prase a žížalu.

Co říkáte na tuhle – pro ženu – netradiční profesi?

Reklama