„Ženská s tuctem chlapů je opuštěnější než ta, která má jednoho.“

 

Tato slova paradoxně vyřkla žena, kterou má většina lidí spojenou s postavou Viktorky z Babičky Boženy Němcové. A Viktorka přece milovala jen toho jednoho. Nevím, kolik herečka, která ji ztvárnila v televizní adaptaci Babičky. Ale vášeň, zoufalství a rozum zastřený bolestí z lásky nehrála, ona se bláznivou Viktorkou od splavu pro tento film stala. Bohužel další významnější role se ve filmu ani v televizi nedočkala.


Libuše Geprtová. Dlouhé tmavé vlasy, hluboké zelené oči, velký temperament a výrazný talent. Říkali, že má tvář Madony a tělo selky. Žena bez úsměvu. Jak vzpomínají její přátelé, usmívala se jen na toho, kdo si to podle ní zasloužil. Když se však rozesmála, bylo ji slyšet přes zeď. Měla zvláštní humor – sebeironický, suchý.


Maximalistka. V životě, ve vztazích, v herectví. Milovala život a neuměla si s ním poradit. Její přímočará a složitá povaha, nepřístupnost a tvrdohlavost kolem ní vytvořily zeď, přes kterou bylo těžké se dostat. Jen málokterý režisér si troufl obsadit do role tak výbušnou a nepoddajnou herečku.


Narodila se za války v Kutné Hoře jako nečekané dvojče, rodiče čekali jen jedno dítě, a ona byla jaksi navíc. Vztahy doma byly zvláštní, nestýkali se s okolím, žili potichu, introvertně. Láska se nedávala najevo, žádné mazlení, hlazení. Tatínek byl profesorem gymnázia a jeho jméno je tam dodnes pojmem. K němu Libuše tajně chodila pro pohlazení ještě v dospělosti. Bylo jí 25, když zemřel. S jeho ztrátou se nikdy nevyrovnala. Bratr, dvojče, emigroval do Afriky, kde farmařil. Blízká jí zůstala starší sestra. Libuše čekala v 33 dítě. Své první a jediné. Byla sama a pomoc hledala právě u sestry. I zde zasáhl prst osudu. Když byla v pátém měsíci těhotenství, lékaři sestře diagnostikovali rakovinu. Na jedné straně rostl nový život, na druhé odcházel.

“Když myslím na sestru z té doby, je mi těžko, když myslím na dítě, je mi lehko. Vejde se to. Do lidské hlavy se to vejde, do lidského srdce se to vejde.“

Zůstala opět sama. Nikdy se nevdala. Jejím životem prošli muži, podle syna si potrpěla na intelektuály. Jeho otcem byl Vítězslav Jandák. Byl tím osudovým? Asi ne, o 6 let mladší herec si svou budoucnost pravděpodobně představoval jinak. Kolem jejich vztahu panuje mlčení. Těžko říci, proč se nevydařil. Říkala, že žádnému muži nestála za to, aby si dal tu práci vyznat se v ní.

“Ženská, která hodně miluje, je vlastně hledač. A to je vždy smutné.“ Tato moudrá slova odrážela její žití. Žití ode zdi ke zdi.

Veselá pesimistka do posledních chvil věřila, že zvrátí neúprosný úděl. Po srpnové operaci nádoru mozku se zdálo, že se vše obrátí k lepšímu. Málokdo z jejího okolí o nemoci věděl.

18. listopadu 2005 Libuše Geprtová zemřela. Nepřála si pohřeb. Přesto se s ní po dohodě se synem Svatoplukem Geprtem, přišli v pátek na Olšanské hřbitovy rozloučit nejbližší herečtí přátelé.

Odešla žena plná protikladů, žena pyšná i pokorná. Žena, na kterou nelze zapomenout.

 

 

Narodila se 21. 12. 1941 v Kutné Hoře. Na počátku 70. let se proslavila postavou Viktorky v televizním přepisu Babičky Boženy Němcové. Hrála ve filmech Hordubal, Pasáček z krajiny, Záchvěv strachu nebo Láska s vůní pryskyřice. Víc příležitostí se naskytlo v televizi, například v inscenacích a seriálech Královský gambit, Jana nebo Četnické humoresky. Účinkovala v rozhlase. Přes třicet let byla v angažmá v Divadle Na zábradlí. Nejlepší divadelní role získala za režisérství Evalda Schorma, který se stal i jejím rodinným přítelem. Výrazně na sebe opět upozornila v Čechovově Ivanovovi v režii Petra Lébla na přelomu tisíciletí. Velký návrat na jeviště prožila loni v muzikálu Cikáni jdou do nebe v Divadle Bez zábradlí. Poslední aplaus slyšela v květnu v karlovarském divadle. Zemřela 18. 11. 2005.

Reklama