Podle mého názoru musí mít k opravdové nenávisti člověk nějakou vrozenou dispozici nebo odmala žít v prostředí otráveném nenávistí. Když to vezmu, že pro terorizmus jsou děti vlastně vycepovány od doby, kdy začnou rozum brát a je jim vštěpováno, že je jejich posláním a svatou povinností si jednoho dne přivázat na sebe bombu, jsem vlastně vděčná za tu obyčejnou nenávist, jakou známe ze svého okolí.

Já vlastně nevím, jestli dokážu nenávidět. Jo, že mi někdo leze na nervy, prudí mě a dostanu na něj vztek, o tom bych něco měla vědět, ale opravdovou nenávist asi neznám a nevím, jestli bych nenávidět dokázala. Za celý svůj život mě pár lidí naštvalo nebo mi ublížilo, ale opravdová nenávist, taková, jak si ji představuju, to asi nebyla. Nejsem mstivá a nedokážu špatnost oplatit. Spíš spoléhám na boží mlýny a na to, že každému se musí vrátit jeho vlastní chování a přístup k životu. Už třeba jenom v tom, že takový zlý člověk nemůže být nikdy šťastný. Nedovedu si představit, že by někdo mohl milovat takovou duševní zrůdu, která se vyžívá v trápení druhých. Když má někdo jed v srdci, nemůže čekat, že by k němu byl upřímný a měl pravé přátele, neřku-li lásku.

Jeden příklad za všechny, které jsem v životě potkala:
V mém prvním zaměstnání jsem se potkala s člověkem, který moc lidských vlastností neměl, zato měl vysokou stranickou funkci a měl vliv na životy ostatních. Spoustě lidí ten život opravdu znepříjemnil a některé i donutil zaměstnání opustit a s černým puntíkem v kádrovém posudku opravdu nikoho nic dobrého nemohlo čekat. Snad ta kotelna. Během jedněch voleb, v nervózní atmosféře, zda budou nejvyšší místa spokojena a všechno proběhne v klidu, jsem se s tímhle funkcionářem dostala do sporu. Byl to drobný administrativní problém, na kterém jsem nenesla žádnou vinu. Tehdy mi bylo něco přes dvacet a on byl zasloužilý člen strany s mnoha pravomocemi. Tehdy jsem já, vždycky mírná a přístupná, s pocitem křivdy povstala a před nejméně 20 dalšími lidmi jsem mu do očí řekla všechno, co jsem měla na srdci, svůj projev jsem skončila zařváním: „A na ne shledanou!“ a práskla jsem dveřmi. Ona hrdost je krásná věc, ale já jsem se potom v soukromí své kanceláře totálně sesypala, když mi došlo, co jsem si vlastně dovolila. V té době to opravdu nebyla žádná legrace.
 

Druhý den si mě můj vedoucí zavolal na pohovor a nastínil mi docela černou budoucnost. Spolupracovníci okolo mě chodili po špičkách a dalo se docela dobře poznat, kdo je opravdu přítel a kdo se nechce umazat.

 „Velké zvíře“ odjelo léčit pocuchané nervy do lázní a konečné řešení mělo nastat po jeho návratu. Třetí den jeho pobytu v lázních mu to jeho srdce plné žluči prasklo a on tam zemřel. Ten obrovský skandál, který hrozil mým vyhazovem, kupodivu zmizel s ním. K mému úžasu se mi vůbec nic nestalo, žádné napomenutí, finanční postih nebo vyhazov, prostě vůbec nic…..do vytracena. Nikdo se už nikdy o ničem nezmínil, ani můj šéf. Prostě jako by nic nebylo.

Pravděpodobně někde tam nahoře Boží mlýny jsou. Melou potichu, nenápadně a občas po dlouhé době, ale pevně věřím, že je něco mezi nebem a zemí a všeho do času.

Vikina007


Milá Viki, díky za příspěvek – jsem ráda, že ani tentokrát jsi nezklamala ;o))))

Nedávno nás naše věrná čtenářka Vikina007 dokonce i navštívila v redakci a přinesla úúúžasný dort, za který ještě jednou děkujeme ;o) Byl výborný! Ňam!

A pochopitelně jsme – jako správní novináři ;o) – nelenili a Viki vyfotili přímo v akci!

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Reklama