Tak já to mám oboustrané. Svou dceru dávám jednou za čtrnáct dní jejímu otci a druhý víkend k nám přijede  desetiletý syn mého přítele.
Můžu říct, že ze začátku to bylo o nervy. Přišlo mi, že kluk je vůči mé dceři zvýhodňován snad ze všech stran a každý další víkend byl pro mne noční můrou. A jelikož nám přítelova bývalá kluka moc ochotně dávat nechtěla, tak jsem se snažila svou zlobu držet pod pokličkou.

Ale postupem času jsem si uvědmila, že to ubližuje mně, ale hlavně mé dceři. Ona musela poslouchat, uklízet, pomáhat... on nemusel... Ona dostala na zadek, on jen napomenutí, protože jsem neměla odvahu mu vlepit pohlavek v domnění, že už k nám nebude chtít jezdit a přítel to
dá za vinu mě.

Můžu vám říct, že jsem to dlouho nevydržela a rozhodla se udělat tomu přítrž. A světe div se - povedlo se. Promluvila jsem si s přítelem, který se mi od té doby snaží pomáhat tím, že svého syna více vychovává, a hlavně jsem si promluvila s klukem, který se od té doby snaží všemožně vyjít vstříc (no, dala jsem najevo, že i on může sem tam jednu schytat, když drzosti přerostou určitou míru, ale na druhé straně, když bude všechno v pohodě, bude čas na hry a podobně - prostě něco za něco).

No a protože se mu u nás líbí a do budoucna by u nás chtěl i bydlet, tak se snaží, snažíme se všichni. A tím, že jsme vytyčili určitá pravidla, jsme prospěli všem čtyřem. Já jsem od té doby
v pohodě, děti se domluvily a povinnosti se snaží plnit společně (občas taky dojde na hádky a rozepře, ale to už jsou banality) a přítel je taky spokojenější, protože vidí, že když se snaží klukovi vštípit nějakou radu do života, tak na něj dá.
No, ale puberta se blíží, tak aby nám to vydrželo.....

Držímě palce a za příběh děkujeme. Je vidět, že když je snaha oboustranná, dá se vyřešit vše.

Reklama