Seriál o netradičních sexuálních praktikách mě zaujal, takže jsem se rozhodla přispět se svou troškou do mlýna.

Poměrně často se tu ozývají názory, že jde o úchylku. Souhlasím s tím, že úchylný je člověk, kterému dělá potěšení způsobovat bolest druhému, pokud ten si to nepřeje. Jakékoli sexuální chování, ke kterému bych použila někoho, kdo k tomu nedal souhlas, je úchylné. Tím myslím i toho, kdo donutí k sexu manželku proti její vůli, toho, kdo zmlátí v lese houbařku a pak ji znásilní, zoofilii, pedofilii…

Důležité je, aby sex byl dobrovolný. To je i jedno z pravidel BDSM.

Pravda, pokud by v rámci BDSM došlo k nějakému těžšímu ublížení na zdraví, nedej bože smrti, bylo by řešení té věci asi také složité.

Jsem BDSM pozitivní stejně jako Elizabeth, která se tu otevřela nedávno. Hlavou mi vrtá to, jak k tomu vůbec došlo. Ať dělám, co dělám, nenacházím ve své paměti nic, co by naznačovalo, jak to u mě s tím sexem nakonec bude… 

Pravda, sexuální výchova u nás v rodině prakticky neexistovala. Nazí jsme doma nechodili, o sexu ani o vztazích mezi lidmi se nemluvilo. V televizi byly filmy s hvězdičkou, na které jsem mohla koukat jedině s babičkou na chatě, když u toho nebyla maminka. Pokud se tam lidé líbali nebo se na nich hýbala peřina, dostala jsem povel – otoč se, popř. zavři oči. Nebylo mi jasné proč, stejně jsem nikdy nic zajímavého neviděla, ani když jsem oči otevřela. Zajímavé na tom je, že detektivky jsem mohla sledovat celkem v klidu, ať tekla krev, rdousilo se, nebo se rozprskávaly mozky na zeď.

Bylo mi šest let. Na co se pamatuji jasně, byly tělesné tresty. Klečet v koutě, sekec páskem, to bylo běžné a důvod byl většinou stupidní. Nelíbilo se mi to, nenáviděla jsem to.

Sebevědomí, které jsem měla, se pomalu vytrácelo. Otčím se svou lampasáckou drezúrou se na tom podílel stejně jako matka, která si všechno nechala líbit. Uměla člověka fakt povzbudit: Nežer, budeš tlustá (dodnes to nechápu, když se vidím na tehdejších fotkách…kde to sebrala?) měla jsi bejt kluk, jsi moc velká, vypadáš jako kluk, a tak dále - pořád dokola. O menstruaci mi pověděla kamarádka, naštěstí dřív, než mě to potkalo. Asi bych se dost divila. U nás doma se nemenstruovalo, nemasturbovalo, nesouložilo…

Když se nad tím zamyslím, divím se, že jsem nezůstala starou pannou. V pubertě a potom už věci probíhaly celkem normálně. Teď jsem vdaná a žiji v manželství, které je zároveň podobné svazku Elizabeth. Říkám manželství, protože je to pro mne důležitější než BDSM vztah. Máme oba za to, že bychom spolu zůstali i poté, co by důtky a bičík letěly do popelnice (pokud by byl důvod to udělat). Můj muž je vnímavý, spolehlivý, zásadový, čestný, velice tolerantní a s obrovským smyslem pro humor. Umí mě pochválit, když se mi daří, o mých záporech nemluví, naslouchá mi, kdykoli to potřebuji, povzbuzuje mě. Snažím se být jako on, ale vím, že jsem horší, někdy lžu, žárlím a vůbec mám spoustu chyb a chybiček. Díky němu je jich méně. Navzájem jsme si věrní, pokud jde o počet partnerů před svatbou, jsme v tom podprůměrní (to je skoro slabé slovo).

Máme dvě děti. Jedno ještě nemá rozum, to druhé ho snad někdy dostane… Neostýcháme se s ním mluvit o sexu, bylo poučené přiměřeně věku. Nestydíme se být před nimi nazí, ale nikdy nás nepřistihly při sexu nebo při hraní. Obvykle si hrajeme v době, kdy jsou děti u babičky, takže riziko minimalizujeme. Tak je to, myslím, běžné i v jiných rodinách (normálních nebo BDSM, na tom nesejde). Doufám, že děti vychováme k takové toleranci, že by to pochopily, pokud by se s tím setkaly (kdekoli). Těžko tedy mohou platit ty výkřiky, co se tu objevují : “chudáci děti … takoví by děti mít neměli…“
Můj muž se dokázal postarat i o šestitýdenní mimino v době, kdy jsem ležela v nemocnici. Trvalo to tři týdny a ještě dlouho potom jsem byla nemocná. Krmil, přebaloval, uspával, vstával několikrát za noc a ani neceknul. Při čtení pohádek a koupání dětí se střídáme i teď, přestože bývá unavený, když se vrátí z práce. Jiné je jen to, že někdy dostanu na zadek, někdy u něho večer klečím a poslouchám, jak na mě mluví, nechám si zavázat oči a spoutat se, a vím, že to, co bude dělat, se mi bude moc líbit. Líbí se mi to, vzrušuje mě to… Nikdy mě k tomu nenutí. Nemusí.

Možná je trochu jiné i tohle (pokud ne, jste nejspíš spokojeni, ať už sexujete jakkoli): Nevadí mi být na něm závislá finančně, vím, že si peníze nikde neulívá, všechno je společné. Nemá potřebu si dokazovat svoji dominanci tím, že mi bude dávat pár šupů na měsíc a já bych potom musela škemrat o každou korunu navíc. Nijak mě neomezuje v normálních věcech – když chci jít za kamarádkou, pohlídá děti, je demokraticky přehlasován mnou a dětmi, když se mu nechce jet ke tchýni a podobně. Sám věnuje dost času svému zaměstnání, má své koníčky jako každý. Nehádám se, když se zdrží v práci, nebrblám, když jde s někým posedět, a já zůstanu doma.

Nikomu nechci namlouvat, že BDSM je nějaká filozofie, něco víc než klasický sex… Je to prostě paralelní věc k té klasice a ke všem ostatním praktikám. Je to stejné, jako když si jednou přečtu klasický román, jindy horror a příště sbírku poezie. Proč bych si měla připadat lepší, když čtu Tolstého? Proč bych si měla připadat nějak primitivní, když čtu paperbackový krvák? Ty dvě knihy se vedle sebe v knihovně klidně snesou. Zrovna tak si dneska nechám třeba zmalovat zadek do červena a zítra se budu s mužem jen tak mazlit, protože mě ten zadek ještě bude bolet.  

           
Reklama