V rámci svého zaměstnání jsem měla několikrát možnost zajít do vězení a mluvit s odsouzenými.

První, co mě zarazilo, když jsem tam šla kdysi s kolegyní ještě jako elév, bylo, když říkala: „Vidíš, jak tady těm hajzlům topí?“ Měla pravdu. Ihned po vstupu do chodeb jsme si rozepínaly bundy a svetry, protože teplota byla jako v létě v největších parnech.


Poté, když jsem začala do věznice chodit sama, pochopila jsem, že to většina odsouzených bere jako svůj život. Jsou zvyklí, že se o ně stále někdo stará a když je vypustí po uplynutí dané doby na svobodu, zase něco jako malé děti provedou, a my je zase zavřeme pod zámek a staráme se o ně. Přijali to tak a jinak to prostě neumí. Jim to přijde normální.

 

Zrovna tak jim přijde normální věřit, že oni jsou tam nevinně. Oni přece nic neprovedli! Všechno na ně ušila policie a následně soudy. Když mi do očí jeden odsouzený říkal, že je tam „kvůli“ družce, že ji zbil a ona to nevydržela a umřela, pochopila jsem, že tihle lidé si svou vlastní vinu nikdy nepřiznají.

 

Dnes jsem ráda, že už do věznice nemusím. Sice to bylo vždycky velmi zajímavé a poučné, ale za situace, kdy jste s vězněm zavření v jedné místnosti sami a poplašný zvonek je u dveří na druhé straně místnosti, mi ani ve věznici moc bezpečí nedodávaly. A když mě cestou zpět vždycky vyprovázela vůně jejich oběda, který se jim bohužel za naše peníze připravoval v kuchyni, a oni se mezitím rozesmátí vraceli z posilovny a ze sprch, říkala jsem si, jestli je tenhle způsob „převýchovy“ může vůbec něco naučit.        


Smajlinka

Nerada bych házela všechny do jednoho pytle. Věřím, že existují i ti, kteří si svůj trest odpykají a chtějí začít znovu! Samozřejmě ti, kteří se do vězení vracejí jako na dovolenou, nemám chuť obhajovat. V jejich nápravu nevěřím...:-(

Soutěž

Páté slovo: //-.-./..../.-/.--./.-/.---/../-.-./../-.-./....//

Pravidla najdete TADY

Reklama