Bulvár

Většina obětí trestných činů žije v představách slušného světa

Že kriminalita (nejen) v naší zemi den ode dne narůstá, je bohužel holý fakt. Přibývá násilí i brutality, s jakou je trestná činnost páchána. Výjimkou nejsou ani dlouhotrvající trestné činy, páchané za zdmi domácností.

Stačí si jen pustit krimi zprávy a člověku hned vyvstane na mysli otázka: Pane Bože, kam až to necháš zajít? To snad ani není možné, aby tohle udělal člověk člověku, muž ženě, žena dítěti, dítě dospělému…

Obětí trestních kriminálních činů den ode dne přibývá, připomeňme například nedávný otřesný případ zavražděné brněnské spisovatelky Simony Monyové, a nebo hrůzný případ trojnásobné vraždy v Mukařově. Rekonstrukce druhého případu byla také jedním z bodů tiskové konference uspořádané při příležitosti 20. výročí vzniku existence Bílého kruhu bezpečí, organizace, která nabízí odbornou komplexní pomoc obětem, pozůstalým a svědkům trestních činů v ČR.

tri

Odborníci Bílého kruhu bezpečí: PhDr. Ludmila Čírtková, Mgr. Petra Vitoušová a JUDr. Tomáš Durdík

Pozvání na tuto velmi zajímavou tiskovou konferenci jsem přijala ráda. Obětí zločinu se může stát každý z nás. Už při prvních úvodních slovech PhDr. Ludmily Čírtkové, členky představenstva sdružení Bílý kruh bezpečí, mě zamrazilo.

„Dobrý den, dovolte, abych se představila, jmenuji se Ludmila Čírtková a v Bílém kruhu pracuju jako dobrovolník a psychologický poradce. Právě včera jsem měla službu v pražské poradně Bílého kruhu, která funguje v úterý, ve středu a ve čtvrtek od  17–20 hod. Většinou však tento čas přetahujeme, stejně jako tomu bylo i včera, protože nejsme schopni ve stanoveném čase zvládnout nápor klientů. Jen pro představu, první dva případy se týkaly pražských znásilnění, a poté následoval sled dalších případů. Denně se něco stane.

Poté PhDr. Ludmila Čírtková uvedla ještě pár faktických údajů

„Ráda bych uvedla pár informací na téma: zločin očima obětí. Podle výzkumů EU, 25 %, tedy vlastně jedna čtvrtina obyvatel, se stane v rámci dvanácti měsíců obětí trestného činu. Samozřejmě, že tady jsou míněny veškeré trestné činy.

Následky činu pro oběť jsou závažné, ale o následcích zločinu se rozhoduje i v době poté. My neumíme kontrolovat a ovlivnit, zda se zločin stane, či ne, ale to, co můžeme kontrolovat a ovlivnit, je, jak se s obětí zachází v době po zločinu. A právě vhodný a slušný způsob zacházení, jak ze strany profesionálů, tak zacházením ze strany nejbližšího okolí, může pomoci oběti vrátit se zpět do normálního života. Velkou roli zde hrají samozřejmě také média.

media

velkou roli hrají média

Chci zdůraznit, že traumatizující zločiny bývají nejméně oznamovány, čili ty nejhorší zločiny – znásilnění, sexuální zneužívání, domácí násilí.... proč je oběti neoznamují? Ta odpověď zní možná trochu nesrozumitelně: oběti se obávají, že opět ztratí kontrolu nad svým osudem. Poprvé ji ztratili, když jim vzal tu kontrolu pachatel, byly mu vydány napospas, a jestliže se oběť odhodlá trestný čin oznámit, tím získá roli poškozeného a musí poslouchat pravidla, která jsou pro poškozeného nastavena. Takže se obává tzv. druhé ztráty kontroly.

Být obětí je těžké, ale být poškozeným je mnohem těžší. Nastává obrovské dilema: oznámit, či neoznámit? A proto vznikl Bílý kruh bezpečí, aby lidem v této situaci pomohl, poradil a danou situaci ulehčil.

PhDr. Ludmilu Čírtkovou jsem po skončení tiskové konference požádala o krátký rozhovor.

cirtkovaaaJak jsme se dozvěděli, všichni lidé, včetně Vás, působí v Bílém kruhu bezpečí jako dobrovolníci. Krom toho mají i svoje stálé zaměstnání. Jaké je to vaše?
Pracovně působím jako policejní psycholog, což je vlastně velmi blízké činnosti v BKB, ke které mě přivedly právě zkušenosti z této práce. V Bílém kruhu mám pocit, že dělám smysluplnou práci, neboť pomáhám lidem, kteří nic nespáchali, a přesto se často během několika vteřin dramaticky změnil jejich život. A ačkoliv velká část obětí je schopna vrátit se zpátky do života, určité procento z nich přece jen odbornou pomoc potřebuje.

Policejní psycholog je velmi zajímavé, ale určitě i psychicky náročné a vyčerpávající zaměstnání, zejména pak pro ženu. Kdy jste dospěla k rozhodnutí, že se chcete věnovat tomuto povolání?
I já jsem měla v dětství takové ty holčičí představy, ale během svých studií jsem poznala pana docenta Čepeláka, který byl v tomto oboru průkopníkem, a jeho přednášky mě zaujaly natolik, že se vlastně staly podnětem k tomuto povolání.

Dáte při své práci na intuici?
Jestli máte na mysli, že v tom množství informací naleznu určité informace, které jsou důležité, ale nevím přesně proč, tak to ano. Zpravidla řeším u lidí, co jsou zač, jestli můžeme věřit tomu, co právě říkají, jak se zeptat, abychom opravdu zjistili tu informaci, která je momentálně důležitá a která třeba může někomu zachránit život a podobně.

V úvodu krátce zmiňuji asi všem známý případ dlouho týrané a poté zavražděné spisovatelky Simony Monyové. Určitě by nebylo od věci, kdyby třeba navštívila podobnou organizaci, jako je ta vaše.
Mně je ten případ známý pouze z veřejných zdrojů, takže konkrétní, detailní informace bohužel neznám, ale obecně platí, že čím je domácí násilí delší, tím horší je z něho vystoupit. Současně také platí, že okamžik, kdy se vystupuje, je jeden z nejnebezpečnějších. Dá se to přirovnat například k tomu, jako byste chtěla vystupovat z letícího letadla a neměla jste padák.

Nepropadáte někdy pocitu zoufalství a beznaděje? Denně tolik kriminálních činů, denně tolik obětí. Neustává to, naopak přibývá.
To je pravda, ale nepochybně má stále velký smysl podporovat oběti trestných činů. Nedovedeme bohužel ovlivnit, zda se zločin stane, či nestane, ale já to vnímám tak, že každá pomoc oběti dává velký smysl. Dodá vám to pocit,  že jste alespoň trochu mohli přispět ke spravedlnosti.

Chtějí se přeživší oběti, a nebo její blízcí, pomstít? A myslíte, že by pomstu i vykonali? Omlouvám se za tuto poněkud laickou otázku, ale já, kdyby mi nedejbože někdo zabil dítě, tak bych toho vraha chtěla zabít také.  
To je naprosto přirozená reakce a skutečně si i vybavuji několik případů přesně tohoto gardu, tzn. specifická kategorie pozůstalých, kteří zpracovávají ztrátu dítěte. Ty emoce jsou pochopitelné. Já nepůjdu do konkrétních obrazů objektivizace, ale jenom řeknu obecně, že vesměs všechny výzkumy naznačují, že větší část obětí (ať už samotných, nebo pozůstalých po obětech) neprahne po odplatě, že pocit spravedlivého světa u nich nestojí a nepadá s odplatou. To, co se ukazuje jako klíčové, je, že např. z pohledu oběti by bylo spravedlnosti učiněno zadost, kdyby pachatel řekl: „Já jsem udělal něco, co je špatné“. Kdyby ten pachatel pocítil lítost a přijal zodpovědnost a nota bene se třeba ještě dodatečně omluvil. Jenže to, co právě oběti nemohou pochopit, je, že pachatel je naopak očerňuje, přenáší na ně vinu, ale to je dáno tím, že většina obětí žije v představách slušného světa, se strašně těžko vžívá do mentality pachatele.

Věk pachatelů trestních činů se neustále snižuje, byla byste Vy osobně pro snížení věkové hranice zodpovědnosti trestného činu?
Já osobně, pokud jde o snížení trestní zodpovědnosti z 15 ti na 14 let, tak určitě ano.

Pokud už se někdo stane obětí trestného činu, ať už znásilnění, okradení, domácího násilí, sexuálního zneužívání apod., jak má postupovat? Jak udělat první krok k řešení dané situace?
Vždycky má velký smysl hledat informace, nebát se a zavolat. Existují i bezpečné způsoby hledání informací. Já jsem se například setkala s klientkami v poradnách Bílého kruhu, nebo i s klienty, kteří přišli a předkládali určitý příběh, který jako by nebyl jejich - kamarád, kamarádka, takže i tohle je třeba cesta. I když já sama cítím, že se v podstatě jedná o oběť, a nikoliv o tzv. zachránce, tak tuhle nabídku prostě akceptujeme a přijmeme ji, dokud oběť nechce z jakýchkoliv důvodů přiznat, že je to ona sama, protože nám třeba zpočátku ještě tak nedůvěřuje.

Ta nedůvěra pramení možná i z častokrát velmi necitelných, až ponižujících výsleších na policii, kdy si oběť, která jde oznámit trestný čin, spíš řekne: Že já tam chodila, že jsem se na to nevykašlala!
Ano, to je pravda, a proto se Bílý kruh bezpečí také hodně podílí na školení policistů v tom, jak zacházet s oběťmi trestních činů, jak se k nim chovat.

Když už dejme tomu tedy oběť nahlásí trestný čin na policii, ale stejně se nic moc neděje, kde vzít nové odhodlání a nahlásit to ještě jednou? Třeba právě ve vaší organizaci?
Bílý kruh bezpečí funguje pro všechny, kteří se stali oběťmi trestného činu, a nezáleží na tom, jestli jste už trestný čin nahlásila, nebo nenahlásila policii. Takže naopak, je hodně klientů a klientek, kteří s námi konzultují, co se stane, když to oznámí, jak to oznámit a podobně. My jsme skutečně poradna, tzn. že nabízíme informace a probíráme různé varianty.

Bezplatně?
Samozřejmě bezplatně. Je to diskrétní, bezplatné a pracujeme s těmi informacemi, které nám oběť poskytne.

Uvažujete o rozšíření vašich center i do dalších, menších měst?  
Teď otvíráme nově pobočku v Jihlavě, ale ono to není tak jednoduché. Přestože poradci jsou profesionálové, co se týče vzdělání, tak v kontaktu s klientem jsou to všechno dobrovolníci, čili když vzniká nová poradna, tak to musí vyjít od lidí, kteří se dají v daném městě dohromady a chtějí ve svém volném čase tímto způsobem, podle pravidel BKB, obětem pomáhat.

Telefonní linka je nonstop, tzn., že když někdo zavolá dejme tomu ve 4 ráno, dostane se mu opravdu odpovědi?
Ano, opravdu obě linky jsou nonstop. Ale jen pro upřesnění, to je jediná služba, která je hrazena, poněvadž tam nepůsobí dobrovolníci.

Děkuji Vám za rozhovor, a i když to bude působit možná trochu divně, přeji vám co „nejméně“ klientů.

linkajedna

linkadve

Ve zkratce o sdružení PKB

  • Sdružení Bílý kruh bezpečí vzniklo v roce 1991. Prezidentkou sdružení je Mgr. Petra Vitoušová. Předmětem činnosti je rychle dosažitelná odborná komplexní pomoc obětem, pozůstalým a svědkům trestních činů v ČR.
  • Tato pomoc je pro občany dostupná prostřednictvím dvou nonstop linek, Centrály BKB, intervenčního centra a osmi krajských poraden (Praha, Plzeň, Liberec, Pardubice, České Budějovice, Brno, Olomouc, Ostrava), nově devátá Jihlava.
  • Počet uživatelů BKB neustále roste, stejně jako počet dobrovolníkům poskytujícím tuto službu. Všem těmto lidem, kteří vykonávají tuto činnost dobrovolně, patří velké poděkování.
  • Podrobnější informace naleznete na webových stránkách www.bkb.cz, www.donalinka.cz, www.domacinasili.cz,

Foto: A. Stušková

Čtěte také:

   
02.09.2011 - Společnost - autor: Alexandra Stušková

Komentáře:

  1. avatar
    [3] Mickey Mouse [*]

    pajda — #2 Ano, roste počet takzvaně "banálních" trestných činů (krádeže a pod.). Je to proto, že se na ně všechny úřady dívají jako na "lehké". A tímpádem i pachatelé mají pocit beztrestnosti.

    superkarma: 0 02.09.2011, 12:08:26
  2. avatar
    [2] pajda [*]

    Mickey Mouse — #1 klesá spíš počet činů, kterými jsou policisté ochotni se zabývat.

    Klasický příklad: oznámili jsme střelbu do průjezdu u domu. Měli jsme svědka, na schodech byla krev, protože dotyční postřelili kocoura...policisté přijeli po třech hodinách, konstatovali, že to asi šetřit nebudou a tím to skončilo. Fakt, že se střílelo v obci a necelých 5 metrů od dívky, která stála v okně a šlo tedy jednoznačně o trestný čin, jim nijak nevadil.

    Syna okradli o mobil. Zloděje poznal, mobil měl dotyčný několk dní u sebe, v době, kdy syn krádež hlásil, stál zloděj před služebnou. Výsledek? Nejspíš si syn sám vyhodil omylem mobil z pouzdra a jestli ví, kdo ho má, tak ať mu ho prostě sebere...horkotěžko a pod pohrůžkou písemné stížnosti jsme donutili policii, aby mobil aspoń zablokovala. Nic víc. Pochybuji, že by některý z těchto případů zaznamenali s poznámkou "nechtělo se nám, tak jsme nešetřili".

    1. na komentář reaguje Mickey Mouse — #3
    superkarma: 0 02.09.2011, 11:04:17
  3. avatar
    [1] Mickey Mouse [*]

    Ten apokalyptický obraz kriminality všude kolem nás není úplně pravdivý. Počty závažných trestných činů (vražd, loupeží, znásilnění...) rok od roku klesají. A naproti tomu roste úspěšnost policie při odhalování pachatelů.

    Doopravdy se nedaří pachatele následně spravedlivě potrestat. Rozsudky soudů v ČR jsou nekonzistentní, někdy úplně nepochopitelné. Míjí se s přirozeně vnímaným právem a morálkou. Namísto toho jsou velmi formální a někdy alibistické. Moc tomu nerozumím, protože soudci nejsou pod tlakem, naopak si u nás vydobili téměř nedoknutelné postavení. Vnímání soudu jako opravdové autority, která rozhoduje o vině a o trestu v souladu s obecně přijatou morálkou, to bude zřejmě ještě daleko.

    1. na komentář reaguje pajda — #2
    superkarma: 0 02.09.2011, 08:31:33

Profil uživatele




Registrace nového uživatele | Zaslat heslo

Komerční tipy

Novinky

Dnešní vydání

Nové v rubrice

Nejčtenější články

Poslední komentáře

Fotogalerie

Partner rubriky

Ankety

Náš tip

Doporučujeme