Veterinářka Martina: Můj muž je „vyhynulý druh“

Veterinářka Martina: Můj muž je „vyhynulý druh“

Jak to vypadá, když si jdete odmalička za svým snem a nic vás nezastaví, to se dozvíte v příběhu doktorky Načeradské. Že se stane veterinářkou, to si usmyslela již v sedmi letech. Zvířatům je podřízená celá její domácnost...

Možná vám následující příběh bude připadat v dnešní době trochu jako z pohádky. Martina Načeradská se už v dětství rozhodla, čím jednou bude, až vyroste. Nejen že si svůj sen splnila, ale dokonce našla i odvahu postavit se na vlastní nohy a začít podnikat. Ale všechno má svá ale, Martina svému podnikání podřídila celý život...

Kdy jste se rozhodla, že se stanete veterinářkou?
V sedmi letech jsem měla jasno a vydrželo mi to i přes výrazné námitky rodičů. A tak jsem se stala veterinární lékařkou. Práce je mým koníčkem.

Jak jste začínala?
V rámci vysoké školy jsem jezdila po stážích po Evropě, abych si mohla ihned po dokončení otevřít vlastní praxi. Neměla jsem žádné úspory, jen pár tisícovek našetřených za studií na nákup prvních léčiv. Přesto jsem si hned po pěti měsících praxe pořídila svůj první biochemický analyzátor na splátky. Nesnesu pohled na zvíře, které trpí jen proto, že majitel nemá čas třeba dojít do laboratoře na vyšetření krve a na druhou stranu nechce čekat, než budou výsledky z laboratoře, kam by se krev odeslala.

To muselo být těžké...
Banka mi odmítla půjčit, neměla jsem ještě ani daňové přiznání, prostě žádné potvrzení o tom, jak moc vydělávám. Nakonec mi půjčila rodinná leasingovka, specializující se na doktory, a vyplatilo se jim to.
Ale v těžkých začátcích mě podržela hlavně rodina...

Rodina... jak vlastně vypadá - jste vdaná? Má vůbec veterinář čas na rodinu?
Vdaná jsem. Manžel je mi velkou oporou, ať již psychickou, či finanční, při mých bláznivých nápadech. Je velmi laskavý a tolerantní, stará se o mne, jedním slovem „vyhynulý“ druh muže, já jsem doma totiž absolutně nepoužitelná.
Máme spolu 3 kočky, to je naše zvířecí rodina, každá má svůj příběh, jak se k nám dostala.

Manžel vám, jak vás tak poslouchám, hodně pomáhá, že?
Neustále. Třeba když mně navštívil zástupce firmy, prodávající sonografické přístroje, které jsou sice krásné, ale stojí tolik co slušné nové auto, strávil víkend se sondou přilepenou na hrudi. Pak už jsem bez onoho stroje nemohla být. A zase pomohla jedna leasingovka.
Nebo když jsem byla nucena odejít z původního působiště a založit si vlastní ordinaci, protože se moje klientela příliš rozrostla. Nová ordinace je na místě, kde ještě žádná před tím nebyla. Neměla jsem moc času, celé přestěhování a rekonstrukce nových prostor se muselo zvládnout během šesti týdnů. Skoro všechny věci se mi podařilo získat z různých výprodejů nebo v rámci odepisování zásob. A zase tu byl můj muž, se kterým jsme vlastnoručně všechen nábytek zrekonstruovali a natřeli. Většina mi ho stále ještě slouží a nikdo by neřekl, odkud vlastně pochází. Hlavní pro nás bylo, aby byla ordinace útulná a čekárna příjemná pro klienty i čekající zvířata.

Máte tedy vlastní praxi, to chce v dnešní době asi docela odvahu, ne?
Na prvních pár měsíců v nové ordinaci nerada vzpomínám, byla jsem v dluzích až po uši, s obrovským nájmem na krku a bez klientely. Ale vždycky tu byl můj manžel, který mi pomohl. Zvládla jsem to a časem si mohla dovolit i zaměstnance.

Je to těžké - vést tým lidí?
Vést tým není nic jednoduchého, učím se stále a učit se budu pravděpodobně celý život. Snažím se se svými zaměstnanci udržovat přátelské vztahy. Určitě však platí pravidlo, že šéf je vždycky sám.

Říkala jste, že práce je vám koníčkem, máte čas na nějaké další?
Kromě práce je mým koníčkem psaní, píšu články do odborných i neodborných časopisů, autorsky jsem se podílela na knize o plemeni psů basenji, když mám čas tak i překládám z angličtiny. Mým posledním překladatelským počinem je kniha Psí dominance, mýtus, nebo skutečnost. Už jako malá jsem se rozhodla, že udělám všechno proto, aby se zvířata měla líp, a s tím souvisí i vzdělávání majitelů.
Když mám náladu, píšu povídky ze života pro pobavení svých přátel. Když mám čas a finance, tak si ještě ráda zajdu zastřílet, i když už ne tak často jako ve škole, to jsem měla čas i závodit. V poslední době jsem se ještě začala věnovat hře na djembe (africký buben), je to úžasná relaxace.

A co váš muž - ten střílí s vámi?
S manželem máme společné dva koníčky - klasický společenský tanec a wing-tsun, což je čínské bojové umění, které vymyslela žena (smích).

Máte čas na přátele?
Přiznám se, že tady mám trochu černé svědomí, ale moji přátelé už se smířili s tím, že vzhledem k mému pracovnímu vytížení občas netuším, jaký je den ani měsíc, o dochvilnosti na srazy ani nemluvě...

_{Fotografie: www.naceradska.com}

Kam dál?

• Letuška Veronika: S teroristou bych zatočila
• Anna: podnikání mi určila kabala