Vztahy

Veslař je něco jako ministr nebo papež


Můj manžel je veslař.  To znamená nejen to, že vesluje, ale že je prostě VESLAŘ.  Něco jako MINISTR, ACHILLES, PAPEŽ nebo BELMONDO, pojem, podle kterého musí být, dle jeho mínění, všem hned jasné, s kým mají čest.

 

Pokud by vám to tak úplně jasné nebylo a měli jste dokonce snahu si s ním nebo i jinými VESLAŘI o jejich jedinečném, nejlepším sportu na světě vyprávět, pamatujte si jednu věc. Za žádných okolností nevyslovujte slovo „pádlo“. Ani jako pokus o vtip. V opačném případě můžete brzy očekávat na polštáři  uříznutou koňskou hlavu, případně hlavu Martina Doktora, to abyste si to příště nepletli.

 

Když jsme se seznámili, kupodivu poměrně dost daleko od vody, nemohla jsem se dočkat léta. Plánovala  jsem  dovolenou u rybníka, vyjížďky na lodičkách, těšila jsem se, jak nám to pěkně pojede, zatímco já se budu svůdně protahovat na přídi a chytat bronz…

„No ty jsi se musela zbláznit, co kdyby mě, prosím tě, na PRAMIČCE někdo viděl?“  poslal  mé sny někam a hrozivě přitom koulel očima, zřejmě v představě veslařského zatracení. V krajních okolnostech by byl prý možná ochoten jít se mnou na šlapadlo, ale to by tam nesměla být široko daleko živá noha. Tak nevím. Jedině že bychom šli  teď.

Zvyknout jsem si musela také na to, že ostatní VESLAŘI  jsou stejně jako on jedineční, nedotknutelní polobozi, kteří se za žádných okolností nesmějí  nechat ve štychu, a to i v případě, že se jedná o počet ne/vypitých vodek.  Když jsem si jednou postěžovala, že mám pocit, že mě jeho kamarádi nemají rádi, řekl mi: “Ale jdi ty, to jsou prostě VESLAŘI“  Dodnes si nejsem jistá, jak si mám takové vysvětlení vykládat.  

 

Všechny společenské akce, od oslav vítězství či žalu nad prohrou, od svatebních hostin po Silvestra, všechno se zásadně slaví na LODĚNICI.  Kde jinde, prosím vás? Zde se taky zhruba pětkrát během podzimu intenzivně loučí se sezonou (čtyřikrát už to máme letos za sebou ), na jaře ji ještě o něco bujařeji vítají…

Když  mě vzal na LODĚNICI poprvé „ukázat“, bála jsem se toho  víc než první návštěvy u jeho rodičů.

 

Můj veslař zná ty nejsprostší písničky na světě, při kterých raději nepřemýšlím o tom, kde se je naučil, zato když je mi smutno, mě vždycky rozesmějí. Moji známí si mě někdy dobírají, že už je znám taky nazpaměť. Pokud ano, je to možná to jediné, co jsem pochytila… Kolik lidí totiž tvoří „párovku“, si nikdy nejsem jistá a také pořádně nevím, co a hlavně kde je háček… A co on na to? S potutelným úsměvem tvrdí, že mu to nevadí, prý si na to už zvykl.

 

A je tu ještě jedna věc, ve které jsou prý VESLAŘI jaksi mimořádní - víte, co se o nich říká?
Lucie


Lucie, já to nevím! Hledala jsem ve vašem příspěvku a odpověď nenašla. Co co co? Jo a posílám dáreček, přívěšek na mobil nebo klíče a hru Jednou týdně!

Naše líně se vinoucí téma je: Koníčky mého muže. Udělejme z něj v poslední jeho hodince pořádnou vichřici! Tady v redakci jen všichni ťukají do klávesnic, núďo!

 Jak je snášíte?
Zapojujete se do nich vy nebo děti?
Překáží vám?
Obdivujete je?
Jaké jsou?
Jak dělí čas mezi ně a vás?
Byl koníček vašeho muže důvodem vašeho setkání?
Bojíte se toho, co ho začne bavit příště?
Má svoje zájmy po otci?
Sportuje, nebo sbírá známky?
Máte na fotografii svého muže v akci?

redakce@zena-in.cz

   
03.11.2005 - Láska a vztahy - autor: Markéta Breníková

Profil uživatele




Registrace nového uživatele | Zaslat heslo

Komerční tipy

Novinky

Dnešní vydání

Nové v rubrice

Nejčtenější články

Poslední komentáře

Fotogalerie

Partner rubriky

Ankety

Náš tip

Doporučujeme