Dárečky pro sousedku

Stáňa (48): Sousedka nemá zrovna v lásce kočky. A tak naši Zrzku do omrzení vyhání, jakmile překročí hranici jejího pozemku. Tvrdí, že jí vyhrabává záhony, ale já ji při tom ani jednou neviděla. Prostě ji tam nesnese. A tak ta naše vychytralá, čtyřnohá potvora přešla do protiútoku. Neúnavně nosí sousedce na práh domu mrtvé myši! A ty ona nesnáší snad ještě víc než kočky. Má z nich pořádnou fobii. A tak snad obden slýcháme šílené ječení a nadávání, když ony „dárečky“ objeví. No, abychom Zrzce nekřivdili – možná to dělá jen proto, aby si tu hysterickou ženskou udobřila. Kdo ví?

Hostina se soudruhy

Marie (68): Tahle příhoda se stala ještě za vlády jedné strany. Toho dne k nám na ves přijeli nějací potentáti a procházeli se tu po rynku. Na návsi pro ně pak starosta, horlivý straník, uspořádal parádní hostinu. Jak si tam tak cpali pupky, vznesly se naše drzé slepice a přistály jim na těch plných stolech. To vám byl pořádný rozruch! Soudruzi hleděli s otevřenými ústy, zatímco našinci se snažili těch dotěrných nevítaných hostí zbavit. Byla to pořádná komedie. My dělali, že nejsme doma, ale za okny jsme hýkali smíchy.

Zloděj klíčů

Petra (24): V jistém období se nám začaly ztrácet klíče. Ne jedny, nebo dvoje. Jakmile se prostě u nás nějaké objevily, do několika dní zaručeně zmizely. Beze stopy. Podezírali jsme jeden druhého, vzájemně se obviňovali. Když už to trvalo asi dva měsíce, a my záhadě pořád nemohli přijít na kloub. Každý si ty své začal o to víc střežit, nikam je neodkládal. Když jsme pak na podzim ryly zahrádku, objevoval se jeden oplakaný svazek za druhým. Celkem jich manžel vytáhl na světlo světa patnáct. A provinilý pohled našeho vlčáka Bena hovořil jasně. To on byl ten záhadný zloděj klíčů! Zahrabával si je asi na horší časy.

Opeřený bonzák

Eva (36): Věčně věků jsme se sousedkou od vedle nadávaly na sousedy pod námi. Hádali se, kouřili z okna, byli sprostí… no prostě k pohledání! A k tomu si ještě pořídili uřvaného papouška, kterému udělali voliéru na balkóně. Asi aby z něho měl radost celý barák. Jaké bylo naše překvapení, když jsme asi po čtvrt roce zezdola zaslechli následující skřehotavé věty: „To byl zas horor.“ „Zase kouřili.“ „Tady se nedá žít.“ „Je to pakáž, ty sousedi.“ Nevěděli jsme, zda se máme smát, nebo začít chodit kanály. Bylo totiž nad slunce jasné, kdo ho tyhle hlášky naučil. Správně, jeho majitelé to nebyli.

Čtěte také:

Reklama