Co si budeme povídat, tohle setkání proběhne bezproblémově v jednom z deseti případů. Možná z patnácti. Prostě skřet Trapas se nemůže dočkat, až zas někdo půjde někomu představit svého přítele nebo přítelkyni. To už totiž značí vážnou známost, a k té se musí přistupovat vážně. Ten člověk, kterého si naše dítě (vaše dítě nebo vy) přivede domů, by se mohl – když to špatně/dobře/nějak dopadne – stát součástí rodiny!

Pak je tu pochopitelně druhá strana. Zaplaťpánbůh, že osud je v tomto případě stejně nemilosrdný k oběma stranám, a ani jedna z nich se necítí dobře. A aby byla na světě spravedlnost, většina lidí si dříve či později vyzkouší obě strany. Takoví lidé jsou sice poznamenáni více než ostatní, ale zato se jim do očí vryje nepopsatelná moudrost bytostí, které zažily už opravdu hodně.

Navíc nad tím vším visí hrozba, že se tohle všechno neodehraje jen a pouze jednou, neboť první vyvolený, co si budeme povídat, většinou nebývá pravý vyvolený. Je ale zase pravda, že čím častější jsou tyto situace, tím lépe je člověk snáší. Tedy aspoň podle svého okolí tak mohu soudit. V některých beznadějných případech pak dokonce dochází k vynechání oficialit, což věci tak nějak znormalizuje. To ale rozhodně není běžné... Většinou si to každý musí vyžrat až do dna.

To jsem měl kamaráda, a ten šel po půl roce chození poprvé k přítelkyni. Je to slušný a pohledný chlapec, tenkrát byl ještě mladý a perspektivní, takže se nebylo čeho bát. Dokonce jako posluchač druhého ročníku práv udělal dobrý dojem, mluvil slušně, uměl používat vidličku... Zkrátka všechno bylo v pořádku. Do okamžiku, kdy bylo z nervozity potřeba se omluvit a odskočit si.

Nu, dalo by se to asi říct i jinak, ale nic nenahradí expresivitu – prostě ucpal hajzl. A to tak, že hodně. Po patnácti minutách se ho byla ptát přítelkyně, zda je vše v pořádku... Hrdinně tvrdil, že vše a v nejlepším... Pak se ptal i pan otec a kamarád nakonec musel uznat porážku. Celý zpocený vyšel z hajzlíku a vysvětlil, co že se to stalo. Prý aspoň bylo vidět, že je snaživý a pokusil se závadu opravit sám. Dokonce se naučil tuhle historku vyprávět, aniž by hnul brvou. Naštěstí se za necelé čtyři roky potom rozešli...

Pochopitelně že tohle je jen jedna z děsuplných historek, které jsem slyšel... Teď bych byl moc rád, kdybyste mi poslali pár těch svých, aby se třeba oproti očekávání ukázalo, že to skoro nikomu nevadí. Pochopitelně. :)

Jaké bylo první setkání s rodiči partnera?
Jaké bylo první setkání s vyvoleným ratolesti?
Jaké bylo nejveselejší první setkání?
Jaký největší trapas jste ochotni prozradit?
Jaký jste měli po prvním setkání dojem?
Jak prožíval setkání váš partner?
Udělali byste něco jinak? A co?

Napište nám na adresu redakce@zena-in.cz!
Nejpříšernější příspěvek oceníme!

Reklama