Jak to vypadá, když se rodilá Pražačka rozhodne přestěhovat na venkov?O své nejčerstvější dojmy z nového života se s vámi podělí naše čtenářka Věrulinka. Myslíte, že někdy litovala? To se dozvíte, když budete číst dál.

Zdravím a přeji krásný den. Město - venkov, co je lepší? Ono záleží, jak pro koho - někdo by město neopustil, někdo má kladný vztah k vesnici. To, že jsem vždy toužila bydlet na na vesnici, moje stěhování, jsem již psala. Za několik dní budu na vesnici bydlet teprve 4 měsíce, krátká doba, ale přece jenom rozdíly vidím veliký. Budu upřímná, nějak jsem si to pořád nechtěla připustit, že je to navždy, ač se mi splnil můj dávný sen. V podvědomí jsem byla pražanda, sice nepokřtěná Vltavou, ale byla. ( od roku 1967 - do roku 2009)

Při sebemenší příležitosti, jsem říkala slovo doma - v Praze, vždy jsem se musela opravit, vlastně už ne, doma jsem tady. Stále jsem měla pocit, až bude blbý počasí, pojedu do Prahy. Najednou jsem dostala do ruky občanský průkaz s novou adresou a teprve jsem se probudila a říkám si jo, holka, a už jsi venkovská a jednou pro vždy.

Rozdíly jsou opravdu veliký, obchod jsem měla 2 minuty cesty - tady je 8 km od domku, pokud jedu s manželem na nákup, který většinou dělá sám, beru to jako výlet do města. Je potřeba něco koupit - třeba čerpadlo, je to do Kolína 39 km, včetně Kutný Hory. Ano město Sázava je jenom 9 km, ale nemají tam všechno, zato je tam cukrárna, tak dobrý dortíky od soukromníka, jsem v Praze opravdu nejedla.

Takže nějaký: Jé, já jsem zapomněla koupit vanilkový cukr, mám smolíka, bude to bez vanilkového cukru, a nebo k sousedce, vzájemně si pomáháme. Taky ráda zapomíná, vždy se najde něco, co doma nemáme momentálně. Takže 2x do měsíce veliké nákupy - zásoby, jako by měla přijít válka, se pravidelně s manželem smějeme, když se nákup vykládá a nosí do domečku. Naštěstí lékaře máme u nosu, což je super. Ovšem odborné vyšetření opět do města.

Ale veliký plus o proti městu: Když si vzpomenu, jsem venku hned, nečekám půl hodiny na výtah, ano, trošku jsem to nadsadila, mně to tak vždy připadalo - smích. Můžu se věnovat zahrádce neustále, ne jako v Chuchli, honem, honem, zase musíme jet domů.

Besinka, moje milovaná fenečka, má velikou zahradu, odpadlo každodenní venčení, tady ji ráno v noční košili otevřu dveře a ona se vyvenčí sama a v tomto nevlídném počasí si manžel lebedí, byla to jeho každodenní povinnost v Praze. Počítač a připojení na internet jsem měla již 4. den po nastěhování, což bylo pro mne prvořadé, bez něj, by to opravdu nešlo - smích, moje závislost je veliká.

Prostě jsem tu spokojená, sousedy máme hodný, denně se navštěvujeme a vzájemně si pomáháme. Máme starostu, který si na nic nehraje, ne jako v Praze. Zažila jsem od revoluce dva, ale jejich arogance neznala mezí, byli to páni, uměli to dát najevo. (No, zvolila jsem si je, že.)Náš starosta jede okolo autem, zastaví se, popovídá si s každým človíčkem, poradí, kde může, pomůže, je to velice lidský člověk.

Moc se těším na jaro, budu se plně věnovat zahrádce, což jsem doposud nemohla, vždy jsem čekala, až bude teplo, tady mi bude stačit denně hodinka, či dvě, a zahrádka bude podle mé představy. Plány mám veliké. Budou i slepičky, budou domácí vajíčka a ona domácí slepice na paprice má zcela jinou chuť.

Za moji lásku k vesnici děkuji mojí milovaný babičce, která věřím, že se na mě shora dívá a říká, holka, dobře jsi udělala. Už si jenom přeji pár let života, abych si toho opravdu užila, a všem, kdo touží po venkově a rozhoduje se, aby to realizoval, stojí to za to.

Zdraví Věrulinka z vesnice.

Milá Věrulinko, blahopřejeme k tak významnému životnímu kroku a přejeme krásný život vesničanky. Užívejte si ho.

Reklama