Před mnoha lety naše rodina koupila chatku u řeky, jezdili jsme tam často a rádi, ale já jsem tam vždy měla zvláštní, skoro nepříjemný pocit, že je tam někdo s námi. Nemůžu říci, že bych se bála, ale ten všudypřítomný vjem, že něco není v pořádku, byl skoro hmatatelný. Dlouho jsem se To snažila ignorovat, říkala jsem si, že si něco namlouvám, ale pocit nemizel. Byly i chvíle, kdy jsem přítomnost něčeho vnímala téměř bytostně. Nebyl to pocit, že mě něco ohrožuje, spíš takový jakoby smutek a tíže.

Jelikož jsem od mládí četla knihy o podobných jevech, o minulých životech a věcech esoterických, dospěla jsem nakonec k rozhodnutí, že je potřeba tuto záhadu rozklíčovat. Pro klid v duši a dobrý pocit. Přibližně v mých dvaceti letech jsem se seznámila s jednou vědmou, která uměla komunikovat jak se zvířaty, tak i s dušemi, které již byly na druhém břehu, a tak jsem jí o tomto svém pocitu vyprávěla. Nakonec jsme se domluvily, že k nám přijede a pokusí se mi pocity vysvětlit. A tak jsme netrpělivě čekali na její návštěvu.

Jednoho krásného letního dne opravdu přijela a hned mi řekla, tady bloudí nešťastná duše, která nemá klid. Nějakým způsobem je s tímto místem svázaná a potřebuje mou pomoc. Pokud této bytosti chceš pomoci, je potřeba pro ni něco udělat, pravila. Aby se mohla odpoutat a již se sem nevracela. Má drahá přítelkyně vědma se spojila s duší tohoto člověka a řekla mi, natrhej květiny, ze kterých uděláš věnec, ten pak tomu člověku s láskyplnou myšlenkou pošli vodou… Na zahradě zapal svíčku a nech jí hořet do rána, aby svítila na cestu. Potom nešťastná duše odejde a bude tu klid.

Najednou jsem měla bytostný pocit, že je to  tak správně a i tlak a pocit smutku se ve chvíli mého rozhodnutí, že tuto službu vykonám, zmírnil. Udělala jsem to přesně tak, jak bylo řečeno, natrhala jsem tehdy ty nejhezčí kytky, co jsem našla, upletla z nich věnec a poslala ho po řece, v tu chvíli jsem cítila úžasný příval lásky a dojetí, zelená svíčka, kterou jsem intuitivně vybrala, hořela přesně do rána. Od této chvíle jsem onen podivný tísnivý pocit již nikdy nevnímala a ten těžký vzduch, který mě občas obestíral, se úplně rozplynul.

Naše máma, která na tyto věci vždy věřila, se ve vesnici ptala po historii našeho místa u řeky a dozvěděla se, že se tam před mnoha lety utopil nešťastný chlapec, který měl zlého otce.

Věřte svým pocitům. Nikdy nevíte, kdo potřebuje vaši pomoc, ať již živá bytost, zvíře či nešťastná duše, které můžete pomoci dojít klidu. Pokud to jde, neobracejme se zády, i když svým pocitům úplně nerozumíme, intuice se nás snaží vždy vést, ať již na místa, či k lidem. Náhody totiž neexistují…

Uložit

Reklama