Otázka posmrtného života trápí lidstvo už odpradávna. Zajímavé je, že dle průzkumů v posledních letech značně přibývá lidí, kteří věří, nebo chtějí věřit, že smrt je jen přestupní stanice. Odborníci tento fakt přikládají především k množství spekulací, které se na nás valí ze všech stran.
Ale samozřejmě je mezi námi i řada lidí, kteří o posmrtném životě nijak nespekulují. Oni totiž vědí, že smrt je pouhým přechodem do jiné sféry. A právě do této skupiny, která , patří i pan Marek L. ze Slaného.
„Za svůj život jsem se naučil jedno. Nikomu nevnucovat to, co vím, co jsem zažil. Hodně lidí se mi vysmálo, nebo ze mě udělalo blázna. Oni prostě nevěří a vnucovat jim to, co vím, je stejné, jako vnucovat jim nějakou víru…“

Marek před třemi lety okusil, jaké to je zemřít
„Celé to začalo mojí nehodou. Klasická situace: Auto mě srazilo na kole. Náraz, ani to, co bezprostředně následovalo, si nepamatuji, ač jsem byl údajně při smyslech. Dění se mi vybavuje až ve chvíli, kdy jsem lékařům začal odcházet.“ 

Marek měl nejen vážné poranění páteře a mnohačetné zlomeniny, ale utrpěl i poranění hlavy, které ho málem stálo život.
„Nejprve jsem slyšel hlasy doktorů. Byly jakoby za zdí, v jiné místnosti. Ale já ležel v záchrance a umíral jsem. Celé dění jsem viděl z venku, jako by vůz byl průhledný. Viděl jsem i svoje tělo, i lékařku, která pořád mluvila. Měla hnědé vlasy, a ty jí neustále padaly do očí. Zvláštní, že právě tohle bylo pro mě nesmírně zajímavé. Neměl jsem strach. Pokud se dá jedním slovem říct, co jsem cítil, byla to zvědavost. Asi jako když sledujete film a jste napnutí, jak dopadne. Vůbec jsem to nebral tak, že jde o můj život. Nebylo to pro mě důležité.“

Lékaři bojovali o Markův život dvakrát. Poprvé v sanitce, podruhé v nemocnici.
„Další pokračování přišlo až v nemocnici. Od lékařů vím, že jsem byl v bezvědomí, přišla zástava srdce a já necelou minutu nežil. Opět jsem viděl vše jako na plátně. Svoje tělo, lékaře, slyšel hlasy. Pak ovšem nastoupila další fáze a já jsem přesvědčen, že přišla právě ve chvíli, kdy se mi zastavilo srdce. Cítil jsem se jako bych se probudil z dlouhého spánku. Dokázal jsem vnímat, ale jinak. Vnímal jsem celým svým bytím. Přestalo mě zajímat, co se děje u mého těla. Cítil jsem potřebu cestovat dál. Bylo to, jako by vás někdo naléhavě volal. Jenže to volání neslyšíte, jen ho cítíte, víte, že to tak prostě je. Nebyl žádný tunel, ani světlo, ani Ježíš. Jen zvláštní mlhovina, příjemná, která mi dávala pocit, že jsem konečně doma. A vím, že jsem cítil úlevu i štěstí. Jako když končí něco zlého…

To, že jsem přežil a vrátil se do svého těla, jsem zjistil až po procitnutí. Na tom druhém břehu si nevybavuju žádnou cestu zpět, návrat, nebo útěk. Dnes to můžu popsat asi tak, jako když vypnete televizi uprostřed filmu, nebo se vzbudíte ze snu. Jen s tím rozdílem, že tohle sen nebyl. Nevím jak, nebo proč to vím, ale vím to.

Ovšem co mě zaráží, je čas. Podle lékařů jsem byl mrtvý necelou minutu. Ale to, co jsem já prožíval, trvalo o dost déle. V našem čase to odhaduju na 2 až 3 hodiny. Z toho usuzuji, že po opuštění fyzického těla se čas buď pokřiví, nebo přestává existovat.“ 

Pan Marek měl těžký úraz hlavy. Mohly jeho vize být pouhou reakcí mozku, který zažil otřes? Byly to sny v bezvědomí, nebo to, co prožil, není žádná fantazie? Marek v tom má jasno a zcela věří tomu, co zažil. My ostatní můžeme jen spekulovat… 

Zajímavost z britské nemocnice
V jedné z britských nemocnic údajně probíhá tajný experiment, který má jasně dokázat, že existuje posmrtný život, že lidské tělo je pouhou schránkou pro naši duši, že astrální cestování není výmyslem.

V čem experiment spočívá?
Mladý íránský lékař dr. Aziz Zemouri (jedná se o pseudonym) rozmisťuje na stropech pokojů a nemocničních chodeb průsvitné lepenky s textem. Tento text, ani samotnou lepenku není možné spatřit běžným způsobem. Viditelné jsou pouze pro toho, kdo se nachází až přímo u stropu. Pouze jeden člověk zná znění textů. Mladý lékař věří, že se některému z jeho pacientů, kteří upadli do hlubokého bezvědomí, či dokonce prožili klinickou smrt, podaří text najít a v případě zdárného uzdravení jej lékařům předat.

 

 „Okamžik smrti je ten, kdy se duše odpojuje od ústřední síly, ale jen proto, aby opět vstoupila do nových vztahů, neboť je svou přirozeností nesmrtelná.“ (Goethe)

 

A jak jste na tom s vírou v posmrtný život vy, milé ženy-in?
Věříte, že po smrti naše duše žije dál?
Bojíte se smrti?
Zažily jste něco podobného jako pan Marek?
Máte v rodině člověka, který prošel klinickou smrtí?

Reklama