Reklama

S Veronikou Žilkovou jsme se sešly krátce po premiéře nové české komedie Babovřesky, ve které ji režisér Zdeněk Troška obsadil do role poněkud svérázné manželky místního starosty. Ona je vlastně svérázná i v osobním životě, anebo není?

vercaVeronika reagovala hned na úvodní perex.
Svérázná, co je to svéráznost? Jsem osoba samostatně myslící a možná mě jakoby úplně nezajímají konvence, víc mě zajímá morálka, a to je možná pro někoho svérázné. Zrovna teď před chvilkou, než jste přišla, tak jsem se neskutečně vytočila, protože jsem si o sobě v bulváru zase přečetla další ohavné vymyšlenosti.

Čeho se týkaly?
Právě premiéry Babovřesek, prý jsem se pořád smála a tak jsem byla asi zfetovaná. Přitom jsem tam byla asi jen dvacet minut, společně s dětmi. Proč to píšou? Potom třeba jdu do školy, ať už jako rodič, nebo jako pedagog, a opravdu mi to škodí. Už by mě v těch v jednapadesáti mohli nechat být. Ať si píšou o osmnáctiletých holkách a mě nechají na pokoji. Tyhle bulvární média neustále vyhledávají jenom špatnosti a píšou jenom špatnosti, většinou vylhané, a tím udržují v lidech negativní vlastnosti, jako jsou pomluvy, závist…, je to jejich cílený program, protože negativní zprávy přitahují více než pozitivní. I na popravu přišlo vždycky více lidí než na inauguraci.

No vidíte, a já jsem se právě chtěla zeptat na čerstvé zážitky z premiéry, a to jsou ony.
Ale ne, to se klidně ptejte, já jsem jen chtěla říct, že mě opravdu mrzí, že ve společnosti jsou právě médii upřednostňované vlastnosti, jako bezuzdnost, neskromnost, povrchnost, to se mi pak nemůže nikdo divit, že jsem na novináře nepříjemná.

Tak doufám, že náš rozhovor bude příjemný. Co tedy ten samotný film, máme se na co těšit?
Myslím, že ano. On je to vlastně spíš poetický film, řekla bych, že je mylně srovnáván se Sluncem, seno…, protože jde spíš o letní, romantickou komedii. Já tam hraju paní starostovou, ale jak jste mě nazvala svéráznou, myslím, že ta role není svérázná, myslím, že každá žena, která podezírá svého manžela z nevěry, to nějak řeší. Každá má touhu ho nakopat. (smích)

babovresky

Babovřesky (2012)

To byla vaše první spolupráce s režisérem Zdeňkem Troškou?
Ano, moje první.

Jak to, že si nepovšiml vaší komediálnosti už dřív?
Musím přiznat, že mě oslovil už víckrát, třeba i na Kameňák, ale já jsem v té době dělala Tele Tele a měla jsem opravdu hrozně moc práce.

tatinekVaším tatínkem byl známý hudební pedagog a flétnista Václav Žilka, co vím, měla jste společně se dvěma sourozenci poměrně přísnou výchovu. Jak nesl to, že jste se vydala na hereckou dráhu?
On už se vyřádil na mých sourozencích, kteří jsou oba profesionální umělci, a mě už tak nějak nechal být.

Jako malá jste hrála nejen na flétnu, ale prý jste účinkovala i ve folklorním souboru, máte dodnes ráda folklor a lidovky?
Na flétnu hraju dodneška, vždy se sejdeme i s dětmi a celá rodina si společně zahrajeme, a folklor a lidovky miluji!

Tak to jste mě mile překvapila, protože já pocházím z kraje folkloru.
Odkud?

Ze Strážnice.
Jé, ze Strážnice, tam jsem jezdila často na slavnosti, taky si jako dnes pamatuji, že jsem jednou z těch slavností jela rovnou na přijímačky na DAMU, snad jsem na sobě měla ještě i ten kroj. (smích)

Jak je ten svět malý…
Když jste vzpomněla DAMU, v posledním ročníku se vám narodila dcera Agáta. V jednom televizním pořadu jste řekla, že nechápete, jak můžete mít tak krásnou dceru, že snad ani není vaše. Vy jste v jejím věku byla sice taková boubelka, ale taky moc roztomilá. Vy se nepovažujete za krásnou?

To určitě ne, ve srovnání s Agátkou určitě ne. Já jsem taková běžná blondýna s úplně univerzálním obličejem. Agátka je jako moje máma, ta byla za mlada moc krásná, a její máma byla taky krásná. Tmavá, vysoká…

agus

s dcerou Agátou

Ona někdy ta krása nespočívá jenom na těle, ale také na duši. Vy máte krásnou duši, jinak byste nemohla být mámou tolika dětí, včetně dvou v pěstounské péči.
O to víc mě pak trápí ty útoky ze strany bulváru, které vedou právě k tomu, že jsem špatná matka a podobně.

Chtěla jste mít vždycky tak velkou rodinu, nebo to přišlo nějak samo?
Myslím, že to přišlo samo. Ale zase na druhou stranu, já jsem sama ze třech dětí a moje sestra byla vdaná za bratra Cyrila Svobody a těch bylo sedm dětí. Od sestry jsem o dost mladší a už jako malá jsem k ní jezdila na prázdniny, takže ty Svobodovy jsem znala a vždycky mě přišlo úžasné, kolik mají dětí. I když to dá hodně práce, která není vidět, takže se to pak některým dobře kritizuje. Musíte se nejdříve sama hodně uskromnit, nejen finančně, ale i v čase, který byste mohla věnovat sobě. Někdy si připadám hodně unavená, ale už se mi ty děti podařilo jakž takž dostrkat k dospělosti a nezletilé mám už jen dvě.  

Před nedávnem jsme vás mohli společně s Agátou vidět v pořadu VIP prostřeno, kde jste dělaly kachnu se zelím. Vaříte ráda, nebo jen v případě nutnosti?
Ona ta nutnost je každodenní, a vzhledem k tomu, že synové už jsou velcí a ani na filosofické fakultě ani na pražské konzervatoři nejsou jídelny, a také Stropnický je doma, takže já jsem zvyklá těm třem chlapům a Kordulce vařit každý den.

kordulka

s nejmladší dcerou Kordulkou

A kdo vás naučil vařit?
Život - a také nutnost. Vdávala jsem se poměrně brzy, v třiadvaceti, tak jsem už měla rodinu, a taky máma mě vychovala tak, že jídlo je základ v rodině.

sesyny

dobová fotografie se syny

Pojďme od plotny zpátky k práci. Nevím, jestli je to jen můj pocit, ale přijde mi, podotýkám, že ne ve zlém, že jste snad všude, kde se něco děje. Ať už to byla volební kampaň za Karla Schwarzenberga, natáčení filmu, televizní pořady, točíte pro Primu na domácí kameru, píšete pro internetový deník, do toho divadlo, rodina, děti – proboha, spíte vůbec někdy?
(smích) Když nedostanu Kryšpína na noc, což teda musím říct, že obdivuju Agátku, protože ten malý opravdu odmalička špatně spí, tak se občas vyspím, a když ne, aspoň stihnu víc věcí. A co se týká toho, že jsem všude, myslím, že to tak působí proto, že ta naše země je tak malá, že vám přijde, že jsem všude. Ale já prostě nedokážu být ke spoustě věcem lhostejná. A taky těch dětí je hodně, platy v divadle jsou velice nízké, člověk se má co ohánět a nutí ho to, přivydělávat si i jinde. I když pravdou je, že půl na půl dělám charitu a půl na půl dělám věci placené, jenže ono se to v médiích moc nerozlišuje.

Čím jste chtěla být jako malá holčička? Která profese by vám byla nejbližší?
Chtěla jsem být lékařkou, a nejlépe misionářkou.

Taková Matka Tereza?
Možná, i když to je vysoká meta, ale chtěla jsem prostě někam odjet a pomáhat druhým.

Přijde vám, že herečky jsou v zajetí své profese více, než ženy jiných povolání?
Tak určitě obecně nemají to, že jim skončí v určitý čas pracovní doba, i když to už dnes asi nemá spoustu lidí, ale herectví, to je navíc i jakýsi styl života. Jste senzitivnější, vnímavější…, já třeba říkám studentům na pražské konzervatoři, kde učím herectví: „Musíte si furt všímat lidí, okolí, když se třeba někdo rozčílí v metru, když se směje, pozorovat, jak se ty lidi chovají, jaké mají mimikry, jak se oblékají…“A taky vás ta práce musí bavit, a mě baví. Možná, kdybych dělala jinou, tak bych uměla vypnout, takhle to neumím.

Jak dlouho učíte na konzervatoři?
Tři roky, vzala jsem si do party ještě Honzu Potměšila a je to bezvadné.

Jste přísná?
Snažím se být důsledná a spravedlivá, protože ta konkurence je strašně veliká. Tady ročně končí 100 herců a práci mají třeba jen tři. Je důležité, aby se lidi naučili se postarat sami o sebe, aby byli schopni vymyslet divadlo, věděli, že když nebudou zaspávat, když budou vždycky připravení, tak ta konkurence nějakým způsobem odpadne, protože ne každý má na náročnost toho povolání.

…a ne každý je disciplinovaný
Ano, ne každý je disciplinovaný, takže se je snažím vést i k disciplíně. Dnes se všude šetří, a kdyby měli sponzoři prodělávat na nějaké nezodpovědnosti, tak herci vypadnou. Nikdo se nediví, že třeba cirkusáci musí mít kázeň a vůbec, kdejaké řemeslo, a u toho divadla je to podobné. Pokud jde o kvalitní herectví, tak to musí být řemeslo a nejenom náhoda.

Ráda bych vzpomenula vaše herecké řemeslo se zlatým dnem, a to Českým lvem oceněný film Zapomenuté světlo, kde jste měla roli Marjánky. Musím uznat, že dokážete zahrát všechno, jak role dramatické, tak komediální.
Tak to máme v životě všichni, někdy se rádi smějeme a někdy musíme prostě plakat.

Další úžasnou roli jste ztvárnila v Otesánkovi, v režii Jana Švankmajera. To byla emočně hodně silná role. To on vás do ní přímo obsadil?
Ano, to bylo úžasné. Pan Švankmajer jenom zvedl telefon a zeptal se:“Nehrála byste u mě?“ A já: „No, a kdy bude nějaký konkurz?“, a on na to: „Nebude, já přece vím, koho chci.“ Řekl do telefonu tři věty a mě to moc potěšilo. Ten člověk měl konkrétní představu a neudělal to, že obsadil někoho, kdo zrovna v té době frčel.

Otesánek 2000

Vy jste ale i tak poměrně hodně frčela a dodnes frčíte. Natočila jste celou řadu filmů, seriálů, inscenací, pohádek…, máte nějaké své herecké vzory?
Ne, to nemám. Ale líbí se mi třeba americký herec Jack Nicholson, ten to má opravdu všechno dobře promyšlené a z našich herců ne vzor, ale můj obdiv, patří herci Ivanu Trojanovi, který to má taky vymyšlené do detailů.
Měla jsem ráda i Menšíka, se kterým jsem se setkala třeba ve filmu: Když rozvod, tak rozvod. To byl herec, který působil ve svém povolání strašně svobodně, a to se mi moc líbilo. Nedělal věci přesně tak, jak si to přál režisér, ale tak, aby se v tom on sám cítil dobře. Pak věděl, že je pravdivý. Potkala jsem se i s Pepíkem Bekem, Maryčkou Rosůlkovou a asi největší zážitkem pro mě bylo setkání s Věrou Galatíkovu, se kterou jsem hrála i v Její pastorkyni. To byla Paní herečka.

Když rozvod, tak rozvod (1982)

tels

o dva roky později s Miroslavem Vladykou v televizním seriálu My všichni školou povinní (1984)

Řekněte mi, líbí se vám, jakým směrem se ubírá dnešní kultura?
Ale kultura čeho? Třeba divadla, to je zázrak, že jich tady je tolik, že pořád existují, protože tolik divadel, kolik má Praha, to nemá žádné evropské město. Takže nějaký hlad po kultuře tu je, jinak by se ta divadla neuživila. Ale ta oficiálně tzv. vydávaná kultura, to jsou třeba právě ty média, ta se mi nelíbí. Mně třeba nevadí, hrát u Trošky, protože Troška je poctivý filmař a řemeslník, ale vadí mi, když se něco hraje na něco. A nejvíce mi vadí negace, nezdvořilost a neúcta, která je dnes prezentována jako normální stav.
Vždyť jsme to viděli třeba v nedávné prezidentské kampani, kdy se vyhledávaly kompromitující podpásovky, a i ta kampaň byla tak vedená. Já vůbec nestraním ani jednomu z nich, ale mě by zajímalo něco úplně jiného, než to, co se prezentovalo. Mě zajímá jejich názor na život, ne to, jak prezentují zvýšení nebo snížení DPH, měli by mít nějaké charakterové vlastnosti a to mě ani u jednoho z kandidátů média neukázala.

Jsem ráda, že jsme zabrousili i do politiky. Nahrála jste mi na otázku, týkající se vašeho manžela, který z politiky odešel. Vy byste do ní nešla?
Manžel předčasně ukončil působnost na velvyslanectví ve Vatikánu u Jana Pavla II kvůli své bývalé rodině, ale stejně tu rodinu nakonec nezachránil. Já jsem byla v politice hned po revoluci, jako poslanec za ekologické hnutí Praha Pražanům. Všichni jsme samozřejmě byli v OF a pak jsem ještě byla na městském zastupitelstvu, protože jsme začali bojovat proti nějakému nesmyslnému okruhu, který měl vést před městskou zástavbu, přes školku, mimochodem stále to není dobojované a visí to ve vzduchu. Víc než zdravý rozum hrozí varianta rychlého přivýdělku.

Kdyby přišla nová revoluce, sdíleli by podle vás lidi opět nadšení?
Myslím, že ano, protože to nadšení vždycky vyplývá z toho, že vás něco trápí a vy máte pocit, že máte šanci to změnit. Je tam velká naděje. Samozřejmě pro moji generaci je strašné to, že my jsme nezažili u naděje naplnění, ale zklamání. Na vrcholu jsou dnes zase lidi, kteří tam vzhledem ke svým amorálním vlastnostem nemají co dělat. To zklamání je strašné. Možná je lepší být generací, která nezažila žádnou naději, protože pak nezažije ani zklamání.

To jste řekla hezky.
Ještě k vašemu manželovi, mně osobně přijde, že je to člověk velmi klidný a vyrovnaný, umí se vůbec někdy rozčílit?

(smích) Teda musím říct, že to mě moc pobavilo, že na vás působí klidně a vyrovnaně. On to umí výborně zahrát, protože jinak se samozřejmě mnohem víc rozčiluje a je impulzivní, což k hercům patří. Zvlášť když jde o nějakou nespravedlivost a nepravost, tak to je velmi výbušný člověk. Je to zkušený muž, zažil si to, co málokdo z nás, většinu života prožil v zahraničí, takže on má takové evropské vychování. Já jsem spíš motorová pila. On umí řešit věci více s rozvahou.

smanzelem

s manželem Martinem Stropnickým na plese

Není žádným tajemství, že jste byla třikrát vdaná, co vám dalo nebo vzalo každé z těchto manželství?
Jsme všichni velcí přátelé, takže mi to dalo pocit, že se dá domluvit, že funguje vzájemná tolerance, a že je možné uzavřít jakýkoliv pakt. A taky mi to dalo několik krásných dětí. A taky mi to dalo poznání, že ne u každého problému je třeba hned ukončit vztah, jenže člověk zmoudří, až když ty chyby udělá.

Veroniko, vy jste oba věřící?
Já ano, manžel není, ale svatbu v kostele měl.

Ale spolu jste ji tedy mít v kostele nemohli.
Nemohli, holt žijeme s tou katolickou hanbou a před Bohem jsme sezdaní oba s jiným. Ale já myslím, že tohle jsou věci, které jsme tomu Bohu přisoudili my, lidé, mu na tom až tak nezáleží, on si to stejně řídí úplně jinak.

svatba

svatba Veroniky Žilkové a Martina Stropnického v roce 2008

Když jste věřící, dokážete popsat, jestli je něco nad námi a jak to funguje? Věříte, že některé věci se dějí, protože se měly stát?
To se ptáte na fatalistu, to nemá s vírou nic společného. Fatalista věří, že má osud nějak předurčený, ale já myslím, že už snad ani neexistuje člověk, který by si myslel, že člověk je vrchol nějakého poznání, že už snad všichni víme, že jsme součástí nějakého obrovského mechanismu. Já jsem spíš takový věřící fyzik, než abych věřila na interpretaci bible katolickou církví. Oba s Martinem uznáváme něco vyššího, než jsme my, lidé.

Já osobně vás považuji za velice originální matku i herečku. Skloubí se ve vás někdy tyto dvě role dohromady?
Určitě, třeba právě v tom Otesánkovi bych nemohla zahrát ženu, která touží po dítěti, kdybych sama nevěděla, jaké to je mít dítě.
Ale jinak se snažím, abych při vstupu do divadla přestala být matkou a odpočinula si od rodiny, a při vstupu do dveří domova, abych přestala být herečkou. Mám pocit, že jsou to dvě absolutně rozdílné funkce. Jedna funkce je matka a druhá pracovnice, ale samozřejmě uznávám, že nějaká empirie z rodinného života se v práci musí projevit, ale spíše ani ne tak rodinného, jak empirie spojená s bolestí nebo zklamáním. Prostě herec může hrát jen z toho, co sám zažil, takže jestli mě rodinný život přinesl něco, co jsem zúročila na jevišti, tak je to pro mě jisté emocionální obohacení.

Považujete se za dítě štěstěny?
Nevím, terminus technicus štěstěna snad ani neexistuje. Protože když mě potkal zásadní životní zlom, když jsem přišla o chlapečka, tak Stropnický mi řekl: „Ty jsi byla hodně zhýčkaná úspěchem a teď jsi z toho všeho hodně zaskočená.“ Když ho pak vymetli z Vinohrad, tak jsem mu to vrátila: „No ty jsi teď taky zaskočený.“ Pro ženu je rána rodina, pro muže práce…
Opravdu nevím, jestli jsem kdy byla dítě štěstěny a pak mě štěstěna opustila, to je hrozně hloupý výklad života, tak to prostě není, že v životě nějaké věci přicházejí, jestli to řídí někde nějaký osud, nebo jsou to následky něčeho, vždycky, když uděláte krok A, tak přijde krok B, pak krok C… prostě tak to je. I když se sebevíc snažíme něco vymyslet a naprogramovat, pak se prostě stane něco, co člověk nečeká. Je to spíš jenom o naší schopnosti vydržet a přežít. Je to jako s těmi dinosaury, kdo se nepřizpůsobí, tak zahyne, kdo se přizpůsobí, tak ještě pár let může žvýkat trávu. A to je asi tak všechno.

Jde vůbec vyrovnat se někdy se ztrátou dítěte?
K vyrovnání nedojde nikdy, prostě to vezmete jako fakt. Proto jsem tak myslela i na toho Honzu Potměšila, když jsem si mohla na konzervatoři vybrat, s kým bych chtěla učit, tak jsem chtěla učit s někým, koho si vážím, a Honza, když se mu to stalo a nějaká novinářka se ho ptala: „A nepřijde vám, že se k vám štěstí obrátilo zády?“, tak ji odpověděl: „To je pěkná kravina, protože jediné co si říkám, tak ne, proč se to stalo mně, ale proč by se to nemělo stát zrovna mě?“ A tohle je věta, kterou jsem si mockrát řekla: „Proč by se to nemělo stát zrovna mě? Proč by se to mělo stát sousedům?“

Veroniko, děkuji za otevřenost.  
Řekněte mi ještě, coby zkušená matka, máte nějakou metodu výchovy?

Já se pořád opakuji, když se mě na to někdo zeptá. Ta metoda je úplně stejná od první chvíle, co se mi narodilo nějaké dítě. Vždycky jsem říkala, že nejdůležitější je, aby děti uměly zdravit a děkovat, a že to je taková alfa omega, protože to zároveň znamená úctu k okolí a úctu samy k sobě.

Moje poslední otázka bude směřovat opět k práci. Je ve výčtu mnoha vašich rolí některá, které si považujete nejvíc?
Nejvíce si považuji role matky, která je víc, než všechny pracovní role. Je nesrovnatelně těžší než jakákoliv divadelní, filmová nebo televizní role. Proto si ji vážím nejvíc.

Děkuji za rozhovor i za naše setkání
Já děkuji vám, že jste jiná, než ostatní.

sverunkou

Vizitka

  • Veronika Žilková se narodila 16.10.1961
  • Jejím otcem byl známý hudební pedagog a flétnista Václav Žilka
  • Celá rodina se od dětství věnovala hudbě (Veronika hrála na flétnu)
  • Její dva starší sourozenci jsou dnes profesionálními hudebníky
  • Po maturitě začala studovat psychologii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, ale studim přerušila po prvním semestru.
  • Nastoupila ke studiu herectví na DAMU, které dokončila v roce 1985.
  • Před filmovou kamerou stála poprvé v osmnácti letech DÍVKA S MUŠLÍ (1980).
  • Dále si zahrála ve filmech: SAMOROST (1983), KDYŽ ROZVOD, TAK ROZVOD (1982). PUTOVÁNÍ JANA AMOSE (1983) nebo LEV S BÍLOU HŘÍVOU (1986)
  • Od druhého ročníku na DAMU vystupovala také na divadelním jevišti a v Činoherním klubu
  • Od poloviny osmdeátých let  dostávala četné nabídky, především z televize, MY VŠICHNI ŠKOLOU POVINNÍ (1984), (DRUHÝ DECH, 1988) MÁG (1987), PŘÍTELKYNĚ Z DOMU SMUTKU (1992)hrála i v řadě pohádek a televizních inscenacích.
  • Účinkovala ve Vinohradském divadle
  • V roce 1996 získala za roli umírající Marjánky v melodramatu ZAPOMENUTÉ SVĚTLO (1996) Českého lva.
  • Na stejnou cenu byla pak znovu nominována za hlavní ženskou roli v zajímavě pojatém filmu OTESÁNEK (2000). 
    Další role: TO JSEM Z TOHO JELEN (2000) , ŠÍPKOVÁ RŮŽENKA (2001) ad.
  • Jako scénáristka se podílela na veleúspěšném pořadu TV Nova TELE TELE (2000-2007).
  • Dále uváděla vlastní pořad PUSTIT ŽILOU (2008),
  • Před kamerou se Veronika Žilková stále objevuje hlavně v seriálech, (SOUKROMÉ PASTI, 2008; VYPRÁVĚJ, 2009)
  • Její zatím poslední filmovou rolí je paní starostová ve filmu BABOVŘESKY (2013)
  • Více se věnuje divadlu, po působení na několika scénách zakotvila natrvalo v Činoherním klubu, pohostinsky vystupuje také na dalších pražských scénách,
  • Velkou divadelní příležitostí byla hlavní role Adiny Mandlové ve hře Adina uváděné v letech 2007-2009 ve Vinohradském divadle
  • Veronika Žilková je potřetí vdaná, ze tří manželství má celkem čtyři děti, další dvě vychovává v pěstounské péči.

Poskytnuté fotografie: V. Žilková a autor

Přečtěte si také: