Veronika Poláčková (25) má dlouhé nohy (celkem dvě), velké oči (také dvě), útlý pas (ten jeden) a spoustu blonďatých vlasů. Ale taky smysl pro humor a férovou hru a touhu stále se něco nového učit.

 

Takžekromě toho, že je herečkou Městského divadla vBrně a hostuje vDivadle U stolu, studuje doktorandské studium na Janáčkově akademii múzických umění, kde také učí jevištní mluvu, pracovala jako tisková mluvčí divadla, si občas odskočí na přednášky na Vysokou školu ekonomickou. Aby toho asi nebylo málo…

 

No a teď ji také můžete každý týden vidět na obrazovkách vašich televizorů, kde vseriálu Ošklivka Katka čeří klidné vody jako vypočítavá modelka Halka, mrška sandělskou tváří, jak si ji Veronika, kterou stále zaráží, když ji někdo poznává na ulici, pojmenovala.

 

Veroniko, začněme pěkně od začátku, aby bylo všem všechno jasné. Jak jste se dostala ke studiu herectví?

Protekcí (směje se). Vjedenácti letech jsem chtěla do Dismanova dětského rozhlasového souboru, dělají každý rok veřejný konkurz. Hledali mladší děti, než jsem byla já, ale nakonec – právě tak trochu díky známostem – jsem byla na konkurz přece jen pozvaná a prošla jsem!

 

Začala jsem chodit do jejich přípravky, tam už nebyl žádný stres, vklidu se tvořilo a já vsouboru zůstala. Scházeli jsem se dvakrát týdně a učili se pracovat stextem, rozmlouvat se, základy jevištní mluvy a pohybu. Účel nebyl přímo vychovat herce, ale naučit se pro život praktické věci – bez nervozity vystupovat na veřejnosti, promluvit před lidmi, nebát se, vyslovovat koncovky, artikulovat.

 

 

Azde začínajívaše první zkušenosti srozhlasem a televizí?

Dismanův dětský rozhlasový soubor funguje přímo pod institucí Českého rozhlasu, což má tu výhodu, že jste vpropojení sprofesionály: rozhlas, televize, dabing. Já jsem se tam potkala spaní režisérkou Hanou Kofránkovou, s Přemyslem Rutem jsem natočila pohádku. A vsouboru jsem se nakonec stala asistentkou a pomáhala svýchovou menších členů.

 

A tehdy jste se rozhodla, že budete herečkou?

Vůbec ne. Já jsem původně chtěla být režisérka, ale ke zkouškám na vysokou jsem se díky reformám ve školství dostala už vsedmnácti letech, byla jsem příliš mladá na režii, tak jsem si podala přihlášky na herectví.

 

VPraze na DAMU (Divadelní akademie múzických umění) mi pan Rösner řekl, že jsem zajímavý typ, ale nezkušená, že potřebuji chytit víc životních facek, a ať prý přijdu za rok. VBrně na JAMU (Janáčkova akademie múzických umění) mi pan Karlík řekl, že těch facek ještě dostanu hodně, a přijal mě rovnou.

 

Jak jste se připravovala na zkoušky?

Připravovala mě skvělá paní Dana Hlaváčová. Dokázala přesně člověku říct, co se od něj čeká, na co se komise především kouká. Já si nakonec přece jen podala přihlášku i na tu režii, chtěla jsem tam víc, takže na zkouškách na herectví jsem byla úplně klidná, jen jsem to zkoušela. Postoupila jsem do posledního kola vPraze na režii alternativního divadla, vBrně mi ale dali podmínku, že když mě přijmou, půjdu tam a režii nechám plavat, a tak jsem šla. A udělala jsem dobře – i když jsem vsedmnácti jako jedináček odcházela zPrahy do neznáma.

 

Jak vypadá takové studium herectví?

Škola ti poskytne především kontakty, potkání se, ukáže ti možnou cestu. Já se tam seznámila spanem Karlíkem, paní Hlaváčkovou, sAlešem Bergmanem, to bylo mé štěstí. Ale že byste najednou pocítili: tak a teďka jsem herečka, to ne.Já se chtěla hlavně naučit řemeslo. Jak se to dělá. Ale škola mi jen řekla, že se nikdy nesmím přestat vzdělávat a učit. Žádná hranice, za kterou jsi už odteď a navždy umělec, neexistujete.

 

Vprvním ročníku je to velká euforie, že ses na školu dostala. Vdruháku už začíná nejistota, ve třetím ročníku přichází krize, protože víš, že za chvilku končíš školu a ještě ničemu extra moc nerozumíš. No a najednou je tu ročník čtvrtý – a to si už ve školním divadle a koukáš, jestli si tě do souboru nebo na hostování vybere nějaké divadlo. Strašně rychle to celé uteče.

 

Ale jak vypadá přímo výuka herectví?

Pro mě to byla tvrdá škola. Už od začátku jsme jezdili do Brna i na víkendy, začínali jsme výuku vpondělí vpůl deváté a končili vpátek odpoledne. Nejdříve jsem se učili vše o sobě – o hlasu, pohybu, vnímání, mysli. Pak přišla komunikace sostatními, vytváření dialogu, vztahu, dramatické situace. No a nakonec přišlo na řadu naučit se být někým jiným a svůj výkon fixovat a opakovat před divákem. Je toho dost.

 

Jaké je největší klišé, které slýcháte o herectví.

Takové to typické: Večer jsi herečka, tak co děláš přes den?

 

A co tedy děláte přes den?

Jsem vangažmá ve velkém divadle, takže vpondělí v devět ráno přijdu do divadla na taneční trénink. Od desíti do dvou se zkouší nová inscenace s režisérem. Když nejsme vtýdnu, kdy jsou generální zkoušky před premiérou, je odpoledne volno a večer představení. Ale může se stát, že se to večerní představení dlouho nehrálo, takže je odpoledne takzvaná oprašovací zkouška. Když není večerní představení, zkouší se někdy až do desíti. Je to nestálé, člověk si ale nakonec zvykne.

 

Hrajete ve velkém Městském divadle pro několik stovek lidí i vkomorním Divadle U stolu pro necelou jednu stovku diváků, jaký je vtom rozdíl?

Jde o přizpůsobení herectví. Hlavní rozdíl je v tom, že vDivadle U stolu všechny ty lidi vidíš. Plazíš se na jevišti, máš na sobě jen cáry látky, prožíváš euforii a najednou dva metry od tebe sedí nějaká paní a zúčastněně se na tebe kouká. Nevyvlečeš se tam zničeho, neschováš se za nic. Ale zase každý herec by si měl zkusit stát a hrát na velké scéně, kdy je nutné jít na scénu sobrovskou energií a promyslet každé gesto, aby bylo vidět.

 

Dneska máme spousty známých, které jsme vživotě ani nemuseli vidět. Komunikujeme skrze mobilní telefony, internet. Divadlo vtéto konkurenci vypadá jako dost zastaralá věc, co vy na to? Prahnou lidi ještě po divadle, které je založeno výhradně na setkávání se živých herců a živého publika?

Myslím, že prahnou, ale moc si to nepřipouštějí. Dost lidí bere divadlo jako televizi. Nahlas dění na jevišti glosují, jedí, odchází uprostřed dějství. Neuvědomují si, že ruší nejen herce, ale i ostatní diváky. Ale radost ze zúčastnění se, společného prožitku, komunikace shercem, zpětná vazba – to všechno funguje dnes stejně jako před sto lety.

 

Pojďme se teď bavit o seriálu Ošklivka Katka. Byla to vaše první zkušenost stelevizí?

Já jsem kdysi dávno byla spolumoderátorka dětského pořadu Žirafa, který na krátký čas nahradil vneděli ráno Jů a Hele. Ale televizní herectví jsem si vyzkoušela opravdu poprvé až teď, vOšklivce Katce.

 

Jak jste se ktakové práci dostala?

Jednoduše, přes takové herecké výběrové řízení. Nejdříve jsem dělala konkurz na úplně jinou postavu, ale neozvali se mi. Pak se začalo točit, říkala jsem si: Nevybrali mě, ale najednou telefon zprodukce, že bych se jim líbila na jinou roli. Tenkrát se ještě ta role jmenovala Milenka manžela Táni. Hned jsem jim říkala, že nikde nahá vystupovat nebudu. Uklidnili mě, že o veřejnou nahotu nepůjde, a já jela rovnou na natáčení. Tam byla hned od začátku skvělá přátelská atmosféra. A má role se přejmenovala na Halku.

 

Jaká je Halka?

Rádoby modelka, mladá koc, jak by řekli vBrně, vypočítavá mrška, co se tváří jako andílek a myslí jí to až neskutečně rychle. No prostě – andělská mrcha.Mně se tahle role líbí, dobře se hraje, postava Halky se objevuje ve vyhrocených situacích, kde se herecky vyřádím. Halka je věčná postava, typ. Tyhle mrchy, co si staroušky obtočí raz dva okolo prstu, existovaly vždycky, znám je zeživota, který se děje okolo mě samotné.

 

 

Jste si sHalkou vněčem podobná?

Vůbec ne. Ty prostředky, které používá ona, o těch já ani nepřemýšlím. A furt se strojí, na to já nemám čas ani povahu. A hlavně – kdybych doma řekla: Ty můj klokánku, ňufínku, šmoulíku! – asi bych letěla zokna. Asi určitě.

 

Diváci vidí ve výsledku na obrazovce jen zlomek zcelé práce. Jak vypadá natáčení?

Ošklivka Katka se točí po sériích osmi dílů. Text dostaneš vždy na jednu celou tuhle sérii a produkce ti řekne i termíny, kdy se co točí. To se samozřejmě děje na přeskáčku, podle toho, kde se jaká situace děje. Jeden den se třeba točí vPipinkově ateliéru, a tak před kamerou odehraješ pět různých scén, na které tě jen převléknou.

 

Začíná se brzy ráno, vlétě je vhale strašný vedro, vzimě strašná kosa, ale kolem tebe skupina prima lidí. Hned po příchodu si tě vezmou pod křídlo maskérky, ty ti tak hodinu zdokonalují visáž, vytvoří účes a kostymérky oblíknou. Mají smysl pro humor, takže se často podílí na mých ulítlých nápadech. Jednou jsme zHalky udělali letušku, jednou roztleskávačku, pak i školačku. To se mi líbí, mohu si svou roli dotvářet sama.

 

Když se sama na sebe kouknete vtelevizi, poznáváte se?

Docela jo. Známí a přátelé volají mamince, jak mi to tam sluší. Jo, jsem tam za hezkou, ale je nutné si uvědomit, že než mě pustí před kameru, hodinu na mně usilovně pracuje několik lidí. Kdybych chtěla den co den zopakovat to, co se mnou dělají před natáčením, musela bych si doma tak o dvě hodiny přivstat, tedy nejméně o dvě!

 

 

A když jste hotová, co potom?

Potom se jde na plac. Scéna se nazkouší, natočí, a pak se natočí ještě jednou zblízka. Takže ji musíš zahrát dvakrát stejně, to byla taky škola. Prožíváš, prožíváš, ktomu nervozita, a najednou si musíš vzpomenout, ve které ruce jsi měla tu rtěnku? Kdy jsem otevřela tu tašku? Udělala jsem krok doleva nebo doprava? A kde byla ta řasenka? (směje se) Vše musí fungovat! Jinak komplikuješ práci režii i střihačům, kteří natočený materiál zpracovávají ve výsledný tvar, co se pak vysílá v televizi.

 

Kolik lidí běhá kolem těch pár herců, které nakonec vidíme na obrazovce?

Moc. Klidně i čtyřicet.

 

A co dojíždění do Brna?

Díky produkci a jejímu skvělému plánování stíhám vše i srezervou. Jezdím autobusem, řídit bych nemohla, to by už bylo moc. U Ústředního brněnského hřbitova programově usínám a budím se vPraze na Florenci. Zvykla jsem si rychle, ale do Prahy na otočku, ráno tam a večer zpět, to je pořád vysilující.

 

Co pro vás znamená seriál Ošklivka Katka?

Je to pro mě velký přínos, herecky se tam vyřádím, realizuji. Rok jsem dělala tiskovou mluvčí divadla, nic nového jsem nenazkoušela, jen jsem hrála reprízy už hotových inscenací. Kromě toho seriál vzniká ve skvělém kolektivu, poznala jsem spoustu výborných kolegů, je snimi legrace a pohoda, koukám na ně a učím se od nich. Alena Štréblová, Lumír Olšovský, Hanka Křížková, Viola Ottová, Simona Postlerová, Vojta Hájek, Romana Goščíková, Ladislav Županič, Michal Zelenka, Lukáš Hejlík… všichni mají chuť si hrát a všichni chtějí hrát. Máme do velké míry hereckou svobodu, můžeme si upravovat texty.

 

Upravovat texty?

Tak třeba nadávky. Někdy je vtextu napsáno něco, co bys vživotě neřekla, co ti takzvaně nejde přes pusu. Třeba „To je ale špína chlap!“ To by řekl můj dědeček nebo Božena Němcová, ale ne dnešní mladý člověk, a tak si to herec změní. Jistě, nemůžeme být vulgární, ale lze to nahradit spojením dnes více používaným a srozumitelným. Vtextu je ale na druhou stranu taky hodně velmi dobře napsaných pasáží, které jsou vtipné, přesné a dobře vypointované. To je pak radost hrát.

 

Nastudovala jste si předlohu Ošklivky Katky?

Ne, já vůbec nevím, jak to dopadne. Jen jsem si na internetu našla fotky hlavních představitelů vjiných zemích. Filipínská verze byla nejvtipnější, všichni ti herci pro mě vypadali úplně stejně, jen představitelka Ošklivky měla posazené na nose brýle. Naše česká verze mi přijde celkově umírněnější, lidštější. Podle fotek zté původní kolumbijské měla představitelka Halky míry na focení pro Playboye, já takové míry nemám – jen je předstírám…

 

 

Jak na vás jako na herečku reaguje okolí?

Jak kdy a jak kdo. Někdo si mě překvapeně prohlíží a nic neřekne, jiný se hned ptá a má radost, že mě potkal. Kolegové vdivadle mi fandí. Rodiče jsou na mě hrdí, ale stále pochybují, raději by mě viděli na právech, vybrala jsem si nesnadnou profesi, nestabilní. Ze začátku nadšení nebyli, ale vždycky jsem měla jejich plnou podporu.

 

Co by jste doporučila všem, kteří přemýšlí o herectví, o divadle, kteří tento rok budou vyplňovat přihlášku na vysokou školu?

Dana Hlaváčová se mě úplně ze všeho nejdříve zeptala: Jsi připravená na to, že pro ženskou není práce u divadla, tedy práce v herecké branži, vůbec jednoduchá? Je tam potřeba víc chlapů, budeš možná hrát jen malé role a přitom budeš přesvědčená, že ty velké bys zahrála lépe než tvé kolegyně, budeš chodit po konkurzech a uslyšíš tu větu: My se vám ozveme!, i když se to téměř nikdy nestane. Je důležité odpovědět si upřímně na všechny tyhle otázky. Stát se dneska známým jde daleko rychleji a snadněji. Stačí se nechat zavřít do nějakého baráku a nebo jít do televizní soutěže, kde se hledají talenty, a něčím upoutat. Vdivadle je to dřina a ve velké míře jde o štěstí, o moment, kdy je člověk ve správný čas na správném místě. Je to svým způsobem nespravedlivé a nesmlouvavé.

 

A nakonec prosím něco pozitivního zposledních dní vdivadle…

VMěstském divadle hrajeme inscenaci Slaměný klobouk. Můj kolega Erik Pardus tam vypráví vtip a nikdy se nedostane kpointě, vždycky ho někdo přeruší. A když ho vypráví naposledy a my ho zase přerušíme, naštve se, má být tři vteřiny ticho a konec, začíná děkovačka – klanění herců. No a posledně se do těch tří vteřin ozvala paní vprvní řadě: My bychom to chtěli slyšet celé! A tak si Erik musel zfleku a na místě domyslet konec toho vtipu!

 

A jak ten vtip zněl?

(Veronika se směje.) Neřeknu, jen ať lidé přijdou knám do divadla na Slaměný klobouk a donutí Erika zase improvizovat.

Reklama