,,Je důležité, že máme tajemství a tušení něčeho nepoznatelného. Naplňuje to život čímsi neosobním, numinosním. Kdo to nezažil, přišel o něco důležitého." C. G. Jung

Hned na počátku nutno podotknout, že tento článek nemá být úvahou teologickou, nýbrž psychologickou. A v tomto kontextu bude v mnohém čerpat z tezí jednoho z nejslavnějších psychologů minulého století, C. G. Junga, jehož přístup k víře jakožto ke skutečnosti duše se stal základním kamenem mnoha dalších prací v této oblasti. Psychologie obecně operuje s pojmem víry neochotně, s jistou rozpačitou bázní, a psychologie moderní, vědecká, se mu vůbec ráda vyhýbá. Příčinu je nutno hledat v dávné minulosti. „Credo quia absurdum est – věřím proto, že je to absurdní,“ řekl prý kdysi Tertullianus a vyjádřil tak pro Evropu charakteristické pojetí víry jako protipólu rozumu, ba dokonce jako čehosi rozum vylučujícího. Právě tato především v křesťanství rozvíjená koncepce víry se stala jednou z příčin jejího zavržení v éře kultu rozumu a vědy. Víra, kdysi přijímaná jako boží milost, byla označena za iracionální akt psýché, nazvána iluzí, „zkoumána rozumem“ a odvržena. Především v éře marxismu-leninismu pak byla považována za znak slabosti člověka, za berličku, jejíž oporu zdravý jedinec nepotřebuje.

Je víra obětování rozumu?
I když se však v posledních desetiletích opět navracíme k přijímání víry jako čehosi přinejmenším kulturně a historicky zakotveného v člověku, je přístup moderní společnosti k víře stále komplikovaný. Jung považuje za jednu z příčin tohoto problému ztrátu „schopnosti věřit“, kterou označuje za umění mnohdy stojící v rozporu se  vzdělaností. V jeho pojetí požaduje pozitivní víra sacrificium intellectus (obětování rozumu), a to „...je násilný čin, jemuž se svědomí člověka, který je na výši, vzpírá.“ Zároveň Jung zdůrazňuje: „Dnešním lidem chybí porozumění, které by jim mohlo pomoci k víře.“ Za předpoklad k víře tak považuje nejen schopnost věřit, ale i porozumění, tedy překvapivě akt rozumu, či s rozumem související. I v Jungově učení se tak objevuje původní rozpor svobodného rozhodnutí k víře, tedy jakéhosi porozumění, bez něhož je svobodná volba nemyslitelná, a daru víry, který je v rozporu s rozumem, je milostí. 

Teologové znemožňují cestu k víře
Jedním z největších problémů moderního člověka v přístupu k víře jsou podle Junga paradoxně lidé zdánlivě nejpovolanější – teologové: „Teologie nevychází hledajícímu vstříc, neboť vyžaduje víru, která je však pravým a opravdovým charismatem, jež nikdo nedovede udělat. My, moderní lidé, jsme odkázáni na to, abychom znovu prožili ducha, to znamená abychom učinili prvotní zkušenost.“ I zde výrazně zaznívá, že víru nelze získat, vytvořit, ale že je darem, stojícím na bezprostřední náboženské zkušenosti. A právě tato zkušenost je, podle Junga, pro moderního člověka jedinou možnou cestou k víře.

Záleží na tom, čemu se věří?
Často je víra spojována s tím, v co se věří. I to je jedna z příčin, proč se lidé čas od času snažili „racionálně“ dokázat pravdy víry, aby tak obhájili víru samu. Už Tomáš Akvinský však před tímto postupem varoval: „Především tě upozorňuji na to, aby ses při disputacích s nevěřícím nepokoušel prokazovat pravdu víry nezvratnými rozumovými důvody. To by bylo na újmu víře...“ Jung pak poukazuje na to, že: „Víra... totiž dokazuje jen fenomén víry, avšak nikterak obsah, jemuž se věří.“ Z hlediska psychologického nemá obsah víry žádný vliv na víru samu, ani na její význam pro psýché. „Kdyby například existovala všeobecná víra, že Rýn kdysi tekl nějakým způsobem od svého ústí zpět do svých pramenů, bude tato víra sama o sobě faktem, i když je tuto výpověď ve fyzickém smyslu nutno pokládat za naprosto nevěrohodnou. Taková víra tvoří duševní fakt, který nelze popřít a který nepotřebuje žádný důkaz.“ Víra tedy nepotřebuje „důkazy“, není závislá na fyzické skutečnosti ani na rozumu, je duševní pravdou, a jako takovou je třeba ji přijímat.

Co znamená víra pro duši?
Víra je duševním faktem. Co však znamená pro duši? Čím je pro moderního člověka? Jung ji považuje za důležitý aspekt života: „A dokonce, i když máme hledět tváří v tvář hrůze šílenství nebo stínu smrti, existuje přece ještě sféra lidské víry, ona jistota, že budeme chápáni a pochopeni, byť by noc byla sebečernější.“ Přehnané zdůrazňování vnitřního prožitku však vede k jinému extrému, jehož hojně využívají sekty – k víře bez porozumění. Taková víra je nejen zbytečná, ale dokonce nebezpečná, je to víra slepá. „Porozumění není totiž nikdy nouzová pomůcka víry, naopak víra doplňuje porozumění. Vychovávat lidi k víře, kterou nechápou, je určitě dobře míněné úsilí. Riskujeme však, že tím vytváříme postoj, který věří všemu, čemu nerozumí.“ Jak to však souvisí s Jungovou tezí o nepodstatnosti obsahu víry pro víru samu? Obsah víry není podstatný pro sílu víry, ale je kritériem směru působení této síly.

Víra jako dar
Víra je dar, charisma. Cosi zvenčí, co přistupuje k člověku. Lze však také říci, že vyrůstá z člověka, ze samého jeho nitra: „Na otázku, proč s důvěrou věříte v existenci boží, vám nikdo nedokáže odpovědět. Je to cosi přirozeného, co je výsledkem nebo plodem vašeho živoucího ducha. Duch je jako strom, který kvete a přináší ovoce na svůj způsob; prostě to tak je. Něco, co se vám líbí, pokládáte za krásné nebo dobré, a stejně tak vyznáváte, že věříte v Boha. A tak jako jabloň, která nerodí, není v pořádku, nejste ani vy v pořádku, když nevyznáváte svou pravdu. Vyrůstá prostě ve vás a skrze vás, a to velké neznámé cosi, co uvádí vesmír do pohybu a tím dává také v nás vznikat takovým myšlenkám a přesvědčením, je to, co člověk od nepaměti označoval jako bohy nebo Boha.“

Víra je tedy přirozeným plodem lidského nitra i charismatem, milostí Boží. Má vycházet z náboženské zkušenosti, z porozumění, a pak je onou mocnou skutečností lidské duše, jiskrou v temnotě. Jen taková víra má význam v moderní společnosti, je pak uměním i pravdou. „To nové však nikdy nebyla věc pouze zvenčí nebo jen zevnitř. Přišlo-li to zvenčí, stal se z toho nejvnitřnější prožitek. Přišlo-li to zevnitř, stalo se to vnější událostí. Nikdy to však nebylo zjednáno úmyslně a záměrně, ale spíše to připlulo v proudu času.“

Článek je převzat z časopisu 3. pól.

Reklama