Verča byla vždycky „týpek“. Co jí znám, nechodila a chodit nikdy nebude, cestami širokými a cizími polobotkami  prošlapanými. Skoro by se dalo říct, že je to její životní filosofie (Verčo promiň!). Spousta rozhodnutí v jejím životě mě spíš pobavila než šokovala. Když mi ale oznámila, že své novorozené miminko rozhodně nebude trápit pobytem ve znečištěných a nepohodlných plenách, sedla jsem si takříkajíc na zadek. Verča mi se svojí nadpozemsky vyrovnanou tváří vysvětlila, jak je, mně doposud neznámá, „Komunikační bezplenová metoda“ úžasná a možná dokonce nejúžasnější!

 

O co tedy jde?

Jedná se o metodu osvojení si jednoho ze základních hygienických návyků, která byla a je užívána přírodními národy. Poměrně běžnou praxí je stále například v Číně. Číňánci nosí plenky, které lze rychle odepnout, a tím umožní vykonat, co je třeba. K mému překvapení mívali zcela bezplínková miminka i Eskymáci, matky nosily své děti ve speciálních kapucích, které byly součástí jejich tradičního oděvu. Z kapuce se kojenec vyndal, když potřeboval... Jak to ty Eskymačky s dětmi na zádech poznaly, fakt netuším… pravděpodobně asi telepatie J.

V současnosti zažívá tento postup s malými obměnami svou renesanci. Drobná vylepšení pomáhají metodu včlenit do moderního životního stylu populace 21. století. Princip je založen na poznání, že kojenci už od nejútlejšího věku dávají nejrozmanitějšími signály najevo, že budou konat potřebu. Neboť stejně tak, jako lze v krátkém čase pochopit, kdy nám miminko naznačuje, že má hlad nebo je ospalé, není prý nijak složité naprosto přirozeně a spontánně pochopit, kdy potřebuje vylučovat.

Mnoho matek praktikujících zmíněné zásady však používá např. na cesty s těmi nejmenšími látkové pleny. Ty ale slouží pouze jako pojistka, a to i u opravdu malých kojenců. V případě, že rodič zpozoruje signál, plena jde dolů a miminu je umožněno směle konat, co je mu libo. Takže žádné spoléhání, že plena chytí vše, a pak se jen vyhodí a vymění. Doma jsou pleny, s výjimkou nocí, tabu.  Základním předpokladem je oblečení, které je možno velice rychle vysvléci.

 

Jak poznám, že „bude“?

Takové miminko začne prý být bez zjevné příčiny nespokojené, vrtí se a ošívá, nebo naopak neočekávaně ztichne. V případě že je krmeno, většinou přestává pít. Malí „nošenci“, které maminky přepravují v šátcích a babyvacích, se začnou nespokojeně vrtět. Pestřejší paletu signálů nabízejí vetší kojenci a batolata, sahají si na přirození, zalezou si např. pod stůl, u prostřed činnosti se najednou zakoukají do neznáma apod. Co jedinec, to specifický signál.  Z těchto důvodů se uvedená metoda nazývá komunikační, neboť stojí a padá na velmi úzké komunikaci a pozorování.

A jak je to v noci? Děti, kterým se chce, se prý probudí, nebo jsou v jakémsi stavu polospánku a často poplakávají. Praxe je většinou taková, že malý spáč má plenu jako pojistku, ale rodiče se samozřejmě i v noci snaží při zpozorování potřeby dát miminko vyčůrat. Noční pleny tak často zůstávají suché.

U velké skupiny jedinců nejsou však signály jednoznačné a může se stát, že si rodiče, kteří se rozhodli praktikovat uvedený postup osvojení si základních hygienických návyků, nebudou ze začátku jisti s výsledky pozorování. Proto se doporučuje dát děťátku možnost vykonat potřebu po spaní a po krmení. Obecně platí, že větší intenzita močení je dopoledne a minimální v noci. Takže než vyrazíte na procházku, nejen že dítě nakrmíte, ale umožníte mu „odskočit si“.

 

Kam to tedy chodí dělat?

Chodí se na úplně stejné místo, jako chodí dospělí, tedy na WC a venku, kam je libo. Některým rodičům však pro domácí účely více vyhovuje malý lavórek či nočník. Musím se přiznat, že mě trochu zaskočila informace, že za vhodnou nádobu považují někteří rodiče i umyvadlo. Nesedící miminko se podrží nad nádobou v pozici zvané klubíčko, větší kojenci, kteří si již sami umí sednout, se jednouše na zvolenou nádobu posadí. V tomto období v mnoha bezplenkových rodinách přebírá hlavní roli prachobyčejný nočník.

 

A jaké jsou nejhlavnější důvody, proč nebude právě Verča kupovat pleny?

Čerstvou maminku se mi bohužel nepodařilo ke krátkému rozhovoru přesvědčit. Nicméně, velkým impulsem, který ji směřoval k rozhodnutí pro komunikační bezplenovou metodu, byly důvody ekologické. Dle jednoho výzkumu provedeného ve Velké Británii tvoří papírové pleny kolem 4 % veškerého odpadu z domácností. U domácností s jedním dítětem je to až polovina odpadu, který nelze recyklovat, a rozkládal by se 200 až 400 let. Proto se pouze skládkuje nebo spaluje, což má za následek produkci nebezpečných plynů či jedovatých dioxinů při spalování. Verča to okomentovala slovy, že svému mateřství rozhodně takový pokálený pomník stavět nebude.

Nezanedbatelným faktem je také značná úspora finančních prostředků vynakládaných za pleny. Prý se dají investovat rozumněji…

 

Zajímavé postřehy na téma ekologie a pleny najdete v letáčku „Pleny, děti a my”, který vydala ekologická poradna ROSA z Českých Budějovic. Leták je možné vyhledat i v elektronické podobě na http://popolini.prodejce.cz/ROSA.pdf.

 

Velmi podrobně se metodou zabýval i článek publikovaný zhruba před rokem na ŽENA-IN zde.

 

Zdroj: kamarádka Verča J, díky!

 

Tak co vy na to, ŽENY-IN, myslíte si, že na té bezplenové teorii a praxi něco je?

Pokusily jste se někdy spočítat, kolik jste za pleny utratily a kolik kusů jste ročně spotřebovaly?

 

Reklama