Dobré ráno,nejdříve jsem si myslela, že se ani tohoto tématu nezúčastním, ale když už jsem zapla počítač s tím, že se zúčastním dnes už posledního Tajného příběhu, který mi bohužel nenaskočil, asi nějaká závada, přispěju také troškou do mlýna.

     Do práce jsem nastoupila v roce 1970 na České dráhy do tehdejších Dílen pro opravu vozidel. Pracovala jsem na oddělení Rozpis práce a mezd, kde mými spolupracovníky byli skoro samí starší muži, já jsem byla mladinká, nezkušená a často jsem se musela ,při jejich slovním popichování mezi sebou, červenat, ale i v duchu jsem se zasmála.

Dva z nich hráli divadlo a opravdu to byli divadelníci i v práci. Užila jsem si s nimi docela legraci. Když jsem odcházela na mateřskou dovolenou, dostala jsem od nich hezké dárky, které moc potěšily. Dnes už není nikdo z nich mezi námi, čas je neúprosný, ale vzpomínám na ně dodnes.

Po mateřské dovolené jsem se vrátila zpět a to do oddělení Odbytu jako referentka.Tato práce byla dost náročná, opravovali se zde lokomotivy 18-20 ks měsíčně. Já jsem sestavovala dle požadavků plán opravy a výroby, sledovala jeho plnění, zajišťovala jsem kooperaci v jiných podnicích.

Často jsem se ani nestačila nasvačit, protože telefony zvonily a zvonily, návštěvy  zástupců z jiných podniků byly také časté. Ale práce mne moc bavila. Tenkrát nebyla nouze o práci, naopak, kdo měl neomluvenou absenci, musel na nějaký měsíc nastoupit výkon restu za příživnictví.

     Přišla revoluce a náš podnik se stal společností s r.o. A tím i padly režijní výhody, které v té době využíval můj syn, který začal studovat VŠ v Plzni. Proto jsem si hledala jiné zaměstnání.

Nastoupila jsem do malé železniční stanice, kde jsem pracovala v kumulované funkci operátor, nákladní a osobní pokladník. Byla to úplně jiná práce, čekala mne různá vzdělávací školení a zkoušky z předpisů. Protože to byla kumulovaná funkce, pro každou jsem musela mít příslušnou zkoušu.

Ze začátku jsem si říkala, proboha, kam jsem to vlezla?

Zkoušky byly náročné především v nákladní dopravě, ale vše jsem zvládla, byl zde výborný kolektiv a mezi sebou jsme si pomáhali. Pracovala jsem v turnusových službách, někdy jsem Štědrý den, Silvestra trávila v práci, děti už byly odrostlí a Štědrý den jsme si před mojí službou udělali třeba po obědě.

Pak došlo k reorganizaci ČD a tato stanice se rušila. A nastal zase problém, kde hledat práci.

Nastoupila jsem do velké stanice, kam jsem dojížděla 60 km vlakem jako pokladní. I zde jsem byla spokojená. Ale protože jsem seděla v průvanu, který jsem měla při otevřeném okénku, když jsem jednala se zákazníky, začala jsem mít problémy se zmrzlým ramenem. Nejdříve s jedním, později s druhým.

Nakonec jsem ze zdravotních důvodů odešla na tzv. sociální program s tím, že si najdu jiné zaměstnání.

A ejhle, nastala krize a zaměstnání bylo  v nedohlednu.

Musela jsem poprvé na pracovní úřad.

Účastnila jsem se několika konkurzů, pohovorů, kde nás na jedno místo bylo třeba i 50 zájemců. Nebyla šance, takto jsem vydržela rok. Protože jsem si mohla přivydělat do 4000 Kč hrubého, našla jsem si brigádu v lékárně, kde jsem pracovala jako administrativní síla.

Koncem roku jsem  odešla  do předčasného důchodu skoro o tři roky dříve. Ráda bych pracovala, ale práce není a pak manželka mého syna po mateřské shání také zaměstnání, přesto, že má vysokoškolské vzdělání, nemůže sehnat práci.

Pokud ji sežene, tak budu hlídací babičkou, s tím se počítá. Manžel je také už skoro rok bez práce. Není to jednoduché.... 
Věra M.

Pozn. red.: text nebyl redakčně upraven.


Naprosto Tě chápu a určitě nejsi v republice sama. Snad bude mít alespoň manžel štěstí - už je pomalu po krizi. M.

Jak to máte s prací vy? Jste spokojeni s tím, co děláte? Splil se vám sen z mládí, nebo pracujete jen, abyste měli výplatu? Chodíte do práce rádi? Pište na redakce@zena-in.cz

Reklama