Reklama

Devatenáctiletá Věrka vždycky ráda cestovala. Většinou do takových destinací, jako je Paříž, Londýn, Řecko, Egypt nebo Petrohrad. Tedy země kulturou nám poměrně blízké a známé. Díky tatínkovi ale stihla už navštívit i země, jako jsou Čína, Jordánsko, Izrael… Proto se v létě vydali na jeden měsíc i do Indie.

 

Věrko, jak tě napadlo odcestovat se do Indie?
To byl nápad mého táty, protože dříve tam jezdil se svým tátou. A i mě tato země vždy lákala. Ráda poznávám nové kultury.

Jak dlouho jste cestu plánovali a jak jste se na ni připravovali?
Cestu jsme v podstatě vůbec neplánovali. Jen jsme si koupili letenky a zabookovali hotel, v Novém Dilí, kam jsme přiletěli. Letenky stály asi třicet tisíc. Kupovali jsme je totiž dlouho dopředu. Veškerou cestu jsme plánovali až na místě. Potkali jsme jednoho Inda, a ten nám řekl, která místa bychom měli určitě vidět. Samozřejmě nějaké představy jsme měli, ale radili jsme se s ním.

Projeli jste celou Indii?
To se za měsíc bohužel opravdu nedá stihnout. Projeli jsme oblast Rajasthan, což je ta část kolem Dilí, a pak jsme navštívili ta nejdůležitější místa v okolí.

Mělas dopředu naplánovaná místa, která chceš určitě vidět?
Táta mi řekl, kde všude byl, a že by se tam chtěl podívat znovu. Já jsem si pak vzala průvodce a dívala jsem se, jaká místa by bylo dobré navštívit. Ale plány se pak měnily.

Nechala ses před cestou očkovat? Je to nutné?
Já si myslím, že to není úplně potřeba, ale jistota je jistota. Přece jen jsem se trochu bála. Nechala jsem si dát ty základní očkování. Protože kdybych se chtěla nechat očkovat proti všemu, tak by to bylo asi patnáct vakcín.

Kde jste bydleli a kam jste chodili na jídlo?
První hotel jsme si zabookovali už z domova, abychom měli po příjezdu kde spát. V Dilí toho k vidění moc není, takže se to dá zvládnout za jeden až dva dny. V hotelu jsme se napojili na wifi a zabookovali jsme si další hotel. A takhle jsme to dělali celý měsíc. Na jídlo jsme chodili do nejlevnějších restaurací. Tam dáš za oběd i s pitím třeba jeden dolar. Ale nejsou to restaurace, na jaké jsme zvyklí. Je to trochu špína. Chodili jsme tam, kam chodilo hodně lidí. Chtěla jsem poznat pravou tvář, takže se mi nechtělo chodit do luxusních restaurací. Ale občas jsem se trochu bála. Třeba když nám špinavej Ind nandával okurku rukama… (smích) Brala jsem to tak, že mi snad nic nebude.

Chutnala ti ta jídla?

Moc ne…nemá to chuť, cejtíš jen to koření. Takže pak už jsem si dávala jen suchou rýži.

A jak vůbec vypadají místní hotely? Není to snad úplná špína…
Samozřejmě záleží, co si vybereš. Na fotkách vypadají úžasně, ale realita je většinou jiná. Indové jsou moc milí. Snaží se ti dát všechno, co mají. Vidíš, v jakých podmínkách tam lidé žijí, ale v hotelích dostaneš všechno, na co si vzpomeneš.

Jaké tam bylo počasí?
Neskutečné horko. A hlavně dusno a vlhko. Třeba za den jsme vypili pět litrů vody a vůbec se nám nechtělo na záchod. Všechno jsme vypotili. Když jsi chvíli bez vody, tak se ti hned začne dělat špatně.

Jaká hlavní místa jste navštívili? Jak vaše cesta probíhala?
Jako první jsme navštívili Dilí. Tam je asi nejdůležitějším místem Červená pevnost. Pak jsme jeli do Varanasí, což je nádherné poutní místo. Na břehu Gangy upalují mrtvé. To byl neskutečný až skoro mystický zážitek. Vyrazili jsme na východ slunce, sedli jsme si do loďky a pluli po Ganze. A kolem nás probíhaly ty obřady. Takže jsme viděli, jak mrtvolám čouhají hlavy zpod hranic, na kterých je pálili. Ale bylo to kouzelné.

A jak jste tam jeli?
Vlakem. To byl neskutečný zážitek (smích). Jeli jsme sice první třídou, ale s naší se to nedá samozřejmě vůbec srovnávat. Byli jsme v kupé, kde byly nad sebou tři postele. Nikde žádný cizinec, protože jsme tam byli mimo sezónu. Byl to zvláštní pocit. Spala jsem na všech našich taškách, aby nám je někdo neukradl. A vlaky jezdí hrozně pomalu. Třeba 500 kilometrů jsme jeli dvacet čtyři hodin.

Kam jste jeli pak?
Do Khajuraho což je město Kámasútry. Tam jsme strávili asi tři dny, protože tam je nespočet chrámů. Pak jsme jeli vlakem do Agry, tam je Tádž Mahal. To bylo krásné. Za tím jsme tam jeli… Ale vstupné mě docela zarazilo. Stálo 700 rupií, což je asi pět set českých korun. A když jsme vešli dovnitř, tak nikde nic. Zvenku nádhera, ale uvnitř nic není. Jen hrobky. Ale je zajímavé, že je postaven tak, aby bylo všechno symetrické. Na zemi jsou čáry, díky kterým vidíš, že stavba je opravdu rovná. Je totiž stavěna v bahně, proto ji museli vystavět na kamenné plošině a na každé straně museli úplně současně postavit dva další chrámy, aby to nespadlo. Ti architekti byli opravdu neskuteční. Kolem Tádž Mahalu stojí čtyři minarety, které jsou nakloněny na vnější stranu, kdyby se něco stalo, tak aby nespadli na něj. Pak jsme navštívili Ágerskou pevnost. Což bylo taky krásné. Ale všude okolo jsou slumy a špína.

To jsem zažila už několikrát v těchhle chudých zemích. Mají sice nádherné památky, ale všude kolem se válí odpadky.
To je pravda. Mě třeba zaráží, že všechno hází do řeky. A viděla jsem i jak ženská vyhodila z okna tašku s odpadky. Pak to sežerou krávy.

Když už jsme u těch krav, jak se k nim chovají?
Nesmí se jim nic dělat, nesmíš je odhánět a ani na ně šahat. Jde z nich respekt. Párkrát se nám stalo, že jsme v uzounké uličce potkali těhotnou krávu, která chtěla jít, tak jsme jí museli uhnout (smích).

Jak jste se dopravovali na jednotlivá místa? Ty vzdálenosti jsou asi velké, co?
To ano, půjčili jsme si auto i s řidičem, protože to je nejrychlejší. Vzdálenosti jsou v Indii téměř nepřekročitelné, proto funguji mezi každým větším nebo významnějším městem letecké linky… Z Agry jsme jeli do národního parku. Ale neviděli jsme skoro žádná zvířata. Pak do Džajpuru, říká se mu růžové město, protože centrum je celé natřené touto barvou. Průvodce nám říkal, že to je kvůli anglickému princi Edwardovi, který měl přijet na návštěvu a údajně byl gay. Ale nevím, co je na tom pravdy. Odsud jsme jeli do Udaipuru, pak do Džotpuru. Na posledních šest dní jsme odjeli do Goy, což je samostatný stát a prý jsou tam nejkrásnější pláže na světě. Ale my jsme tam bohužel byli v období dešťů, takže tam bylo patnáct stupňů a nikde nikdo.

Máš nějaké špatné zkušenosti?
Asi ne… možná jen to jídlo a opice. V Džajpuru je opičí chrám, kde se scházejí opice z celého města. Když jsme tam byli my, tak jich tam zrovna moc nebylo. Ale táta mi říkal, že jindy se tam nedá hnout. Jednu jsem si chtěla vyfotit a ona po mně skočila a rvala mi foťák z ruky. Pak jsme se dozvěděli, že jsou tam dva druhy opic a já se vždycky honila za těma zlýma.

Jací jsou tam lidé?
Za všechno chtějí peníze, i za malou informaci, ale není divu, protože běžný Ind si v životě nevydělá na to, aby opustil zemi, někdy ani na to, aby opustil svou vesnici. Ale jinak jsou všichni moc milí a slušní. A co se mi hrozně líbilo, je jejich tolerance vůči ostatním.  „Západní“ země se tváři jako vyspělé, ale jeden z hlavních faktorů vyspělosti nám chybí - rasová snášenlivost, která v Indii funguje na jedničku. V naprostém souladu zde spolu žiji dvě největší a zároveň nejodlišnější náboženské, etnické a jazykové skupiny - muslimové a hinduisté. Každá skupina si udržuje svou kulturu, tradice i jazyk, ale zároveň je dokonale integrovaná.

Nebáli jste se někdy?
Občas jo. Hlavně v noci. Lidé jsou sice moc milí, ale jsou tam i skupinky, které kradou, přepadávají… Ale to je všude.

Máš nějakou nejkrásnější vzpomínku?
Určitě pravá indická svatba! To bylo v Khajurahu. Jeden kluk nám řekl, že to je malinká vesnička, ale svatby jsou tam téměř denně. Ti lidé jsou hrozně otevření, takže jim vůbec nevadilo, že nás neznají. Nejdřív se konala hostina a pak celá svatba trvá asi tři dny. Po vesnici prochází průvod, všichni se radují a jsou šťastní. Mají s sebou vozíky, kde hraje hudba. Na svatbu šetří celý život, takže si to pak užívají. Obřad se konal ve velkém stanu. Ženich s nevěstou seděli na malém pódiu. Nevěsta byla ale úplně zkroušená. V Indii totiž pořád platí, že nevěsta s ženichem se poznají až v den svatby.

Ty ses po návratu začala věnovat malé charitě. Organizovala jsi sbírku věcí pro děti. Hnulo se v tobě svědomí, že my si tu žijeme tak trochu jako prasata v žitě a tam lidé trpí hladem?
Tam je nepředstavitelná chudoba. Když děti viděly, že mám plnou kabelku sladkostí, jednoduše ztratily veškeré zábrany a téměř ze mě kabelku strhali, a když bonbóny ukořistily, praly se jako psi. V Khajurahu jsme se seznámili s jedním Indem a ten nás vzal do místní školy. Ty děti sedí na zemi, mají tam jen jednu tabuli, na kterou pomalu ani nemají čím psát, a takhle se učí. Takže jsem jim chtěla trochu pomoc. Ale moc lidí se nezapojilo, většinu věcí jsem dala já.

Plánuješ se do Indie ještě někdy vrátit?
Určitě. Nejspíš pojedeme s tátou na konci února. On si tam totiž našel obchodní partnery, tak tam asi budeme jezdit častěji.

Troufala by sis jet tam úplně sama?
Úplně sama asi ne, ale s kamarádkou klidně. Možná kdybych tam někoho líp znala, tak jo. Podle mě je to naprosto bezpečná země. Nebála bych se.