Reklama

Nikdy sice nedosáhla slávy Lídy Baarové, Nataši Gollové či Adiny Mandlové, přesto byla ve své době velice populární a žádanou herečkou. A to přitom o herecké kariéře původně vůbec nepřemýšlela, ačkoli k ní měla skvělé předpoklady. Platila totiž ve škole za třídního šaška! I když vypadala jako andílek, byla doslova magnetem na průšvihy. I díky těmto zkušenostem působila ve svých rolích naprosto věrohodně.

Narodila se v roce 1913 do rodiny středoškolského profesora a jako hodné učitelské dítě se tedy rozhodně nechovala. Namočila se do každé lumpárny. O co více byla oblíbená u svých spolužáků, o to menší pochopení nacházela u profesorského sboru gymnázia, kde učil i její tatíček. Aby se vyhnula vyloučení z kázeňských důvodů, raději sama volila přestup na obchodní akademii. A udělala dobře! Naučila se vše potřebné pro kariéru sekretářky, a tak se po maturitě rozhodla přestěhovat z Plzně do Prahy. A protože  Divadlo Vlasty Buriana hledalo sekretářku, využila Věra tuto skvělou šanci… Dlouhá léta se tradovalo, že skutečně u Buriana začala jako sekretářka pracovat. Když bylo jednou nutné zaskočit za Anny Ondrákovou, požádal pan šéf svou sekretářku, která byla herečce typově podobná, zda by nezachránila situaci. Tak začala její kariéra. Jenže ono to prý tak nebylo…

Věra FerbasováPozději to herečka vyprávěla jinak. Když byla Burianovi představena, okamžitě ho napadlo, zda by si to nechtěla vyzkoušet na jevišti. Tato nabídka ji šokovala, vždyť neměla žádné herecké vzdělání ani zkušenosti (mimo ty školní), nehrála divadlo ani ochotnicky. Přesto kývla. Nabídku totiž nešlo odmítnout. Burian byl znám jako velký grand a nabídl jí gáži 1500 Kč a placené prázdniny! To v jiných divadlech nedávali. Tak tedy prý začala divadelní kariéra Věry Ferbasové.

Drobná, stále dobře naladěná a bezprostřední dívka se rázem octla na jevišti vedle velkých hvězd. Publikum si ji okamžitě zamilovalo. Byla značně nervózní, po jevišti neustále zmateně pobíhala, zapomínala text. Nápověda jí nepomáhala, ale naopak spíš rušila. Jenže diváci ji pro její temperament i ztřeštěnost obdivovali a domnívali se, že to tak skvěle hraje! A tak jí o to víc tleskali. A spokojený byl i pan šéf, že se publikum baví. Brzy si jí všimli i filmaři. Poprvé se objevila v roce 1933 v nenápadné roličce ve filmu V tom domečku pod Emauzy. No žádnou díru do světa zatím neudělala. I v dalších dvou letech dostávala menší role, přesto se objevila v patnácti filmech. To ještě hrála i v divadle. Jenže pak přestala stíhat, začala dostávat ve filmu hlavní role, a tak musela spolupráci s Vlastou Burianem – ač nerada – ukončit.

Všechny filmy s Věrou Ferbasovou byly „na jedno brdo“. Ostatně kritika jí vytýkala, že hraje stále stejně, že se nikam neposouvá a že vlastně ani hrát neumí... Ale divákům to nevadilo a ztřeštěné komedie, v nichž hrála, měly obrovskou návštěvnost. Co na tom, že to nebyla žádná veledíla…  Vzpomeňme třeba na filmy Uličnice, Sextánka, Mravnost nade vše, Provdám svou ženu, Falešná kočička, Andula vyhrála či Zlaté dno. I dnes ji občas vidíme v televizi v těchto „pamětnických filmech“ jako ztřeštěného, roztomile upovídaného a drzého blonďatého diblíka. Ona však prý taková byla i ve skutečnosti.

Jenže pak se najednou od roku 1942 přestala ve filmech objevovat. Proč, když byla v situaci, že si mohla diktovat podmínky? Dostávala totiž čím dál víc nabídek do německých filmů. Protože si je otevřeně odmítnout netroufla, vymluvila se na to, že se chce věnovat rodině. Začátkem nacistické okupace se totiž provdala za architekta Josefa Pálku. Tím se vyhnula poválečnému osudu Adiny Mandlové či Lídy Baarové. Ne, neobjevila se v žádném německém filmu, neměla ani žádnou milostnou avantýru, nebyla tedy po válce pronásledována. Přesto se jí nepodařilo na úspěšnou kariéru navázat.

Dovedete si představit tuto rozpustilou a prostořekou blondýnku z lepší rodiny jako soudružku soustružnici? Trvalo celých patnáct let, než se znovu pomaloučku začala objevovat v epizodních rolích. O někdejší slávě si však mohla už jen nechat zdát. Přesto si zahrála v zajímavých filmech – třeba ve Skřiváncích na niti či v Penzionu pro svobodné pány. Rozhodně ale nezapomenutelná zůstává její roztomile upovídaná a potřeštěná tetička Luďka Soboty v roli nesmělého automechanika a judisty Františka Koudelky v komedii Jáchyme, hoď ho do stroje!

I když se s Věrou Ferbasovou život po válce vůbec nemazlil, stále si zachovávala optimismus a dobrou náladu. Prostě taková byla, i když její rodinu politicky pronásledovali, manžel byl ve vězení, museli se stěhovat do naprosto nevyhovujících podmínek mimo Prahu… Nakonec se vše v dobré obrátilo a v závěru života si s manželem splnili svůj sen. Přestěhovali se do domu se zahradou v Ládví u Prahy, který býval kdysi letním sídlem herečky Růženy Naskové. Jenže šťastných chvil si příliš dlouho neužili. Manžel paní Ferbasové zemřel a ona byla bez něj ztracená. Ve své důvěřivosti a naivitě naletěla podvodníkům, kteří ji o dům i mnoho dalších věcí připravili. Musela se tedy znovu přestěhovat, tentokrát do maličké garsonky pražského paneláku. Tam taky zcela opuštěná v srpnu 1976 ve věku 62 let zemřela. Našli ji až po několika dnech, teprve když si sousedé všimli, že herečka z bytu nevychází…

V seriálu Jany Ládyové o zajímavých ženách jste si mohli přečíst: