Reklama

Sedí u krbu, dívá se do plamenů. Můj otec. Jaký je?

Před pár lety bych Vám na stejnou otázku řekla pár zatraceně prudkých slov a patrně bych byla v právu. Dnes neříkám nic. Ano, i na tohle mám právo.

Někdy byl na zabití, možná víc než někdy. Snažím se vylovit z paměti opravdu pohodovou chvíli. Trvá to. Ne proto, že by mě honil Alzheimer.
Přehrabuji se vzpomínkami. Přicházejí, jedna po druhé. Prohlížím si je a odkládám.

Jedna vzpomínka patří svítícím hodinkám. Jako malá jsem se bála trávit noci ve stanu. Nic na světě mě nedokázalo uklidnit. Až na ty hodinky. Usínala jsem s nimi v rukách a odněkud z povzdálí mi jeho hlas vyprávěl o Africe. O savaně, o lidech, žirafách a sloní písni. Mořeplavcích, kteří brázdily vlny oceánu, a o hvězdách, co je navigovaly. O Mysu Dobré naděje.

Ty hodinky měly zeleně podsvícený ciferník… dávno se někde ztratily. Stejně jako jeho vyprávění. Velkým se přece pohádky nevypráví.

Doufám, že jednou, až bude všechno zlé mnohokrát zapadané sněhem, si vzpomenu jen na ten zelený ciferník…

Canadian


Děkujeme za nádherně napsaný příspěvek.

redakce@zena-in.cz