I velká ňadra mohou ženě přinést problémy. Ida (27) má nesouměrnou postavu. Ačkoli je extrémně hubená, podprsenky chodí kupovat do nadměrných velikostí. Kvůli tomuto nesouladu má sebevědomí na bodu mrazu.

Většina žen, které znám, touží (pro mě někdy zcela nepochopitelně) po větším a plnějším dekoltu. Ovšem Ida má úplně opačný problém. Je to zábavná brunetka, laskavá, se kterou se dá příjemně prohovořit půl dne, a ten čas vám uteče, ani nevíte jak. Jenže takhle blízko si pustí jen ty nejbližší přátele, a než si k ní někdo najde cestu, trvá to opravdu dlouho. Proč? Celý život ji trápí nadměrně velké poprsí, což ovlivňuje nejen její sebevědomí, ale i psychické rozpoložení a v neposlední řadě také partnerské vztahy.

Ida řeší velká ňadra

big breastUž ve čtvrté třídě jsem si všimla, že mám mnohem větší prsa než holky o dvě třídy výš. Bohužel, všimli si toho i spolužáci a od té doby mi nedali chvíli pokoj. Zažila jsem si neskutečnou psycho šikanu. Prsa stále rostla a rostla, a tím se i stupňovaly posměšky a urážky adresované mému hrudníku. Tolik jsem si tehdy přála být plochá jako prkno a nemuset se kvůli tomu trápit. Začala jsem svá prsa strašně nenávidět, protože mi ve škole i mimo ni způsobovaly peklo na zemi.

Zkoušela jsem snad všechno, aby vypadaly menší: oblepovala jsem si hrudník lepicí páskou (mimochodem, nedovedete si představit, jak strašně to po chvíli bolí), nosila přes triko vždy ještě vestu, nebo alespoň šálku, abych svoje bonga bonga (jak jim s oblibou říkali mí vrstevníci) alespoň trošku zamaskovala.

Asi nemusím ani dodávat, že mi tak vznikl neskutečný mindrák, se kterým funguji dodnes. Protože je úplně jedno, jakých úspěchů jsem dosáhla v osobním životě, nebo kolik kluků mě kdy pozvalo na schůzku, v mých očích jsem stále ta „s mega kozama“.

Věřte mi, že závidím holkám, které se trápí plochým hrudníkem. Vždyť ony si mohou vzít push-upku, případně si ji ještě trochu vycpat, a tradá do ulic. Jenže s takhle nadměrným hrudníkem, jako mám já, se zkrátka nedá nic udělat. Neschováte ho, nezamaskujete, nic.

Takže kamkoli se hnu, provázejí mě pohledy směřované do dekoltu, a to od chlapů i od ženských. Víte, stačilo mi pár zážitků se seladony, které jsem zajímala jen kvůli těm svým „přednostem“, abych pochopila, že muže je zkrátka lepší a bezpečnější si držet od těla. Zkrátka jsem si kolem sebe vytvořila prakticky neprostupnou bariéru, za kterou jen tak někoho nepustím. Zejména nosí-li kalhoty.

Jen abych to uvedla na pravou míru: Nejsem panna a s několika kluky jsem už chodila. Ale teď jsem už dlouho sama a ve svých sedmadvaceti letech už pomýšlím i na hnízdění, jenže mám obrovský problém se s kýmkoli seznámit. Všichni chlapi totiž okamžitě narazí na moji pracně budovanou ochrannou bariéru a vše končí dřív, než vlastně cokoli začalo.

Tolik bych si přála být uvolněná, v pohodě, bezprostřední, ale namísto toho koukám po únikových východech a rychle vyklízím pole.

Určitě si teď myslíte, že by všechno tohle trápení hravě vyřešila plastika. A asi máte i pravdu, ale já zkrátka na operaci jít nechci. V dětství jsem si prošla dost těžkým chirurgickým zákrokem, kdy mi museli odebrat část střev. Byl to pro mě tak strašlivě děsivý zážitek, který mě dodnes občas budí ze sna, že bych dobrovolně nešla pod kudlu ani za nic. Ať už by to byla sebelepší klinika s extra milými sestrami a fantastickým doktorem, strachy bych tam nedokázala vkročit. To vím najisto.

Jako malá jsem se modlila za velikou odsávačku, která by vypustila moje prsa. Teď bych si spíš přála velkou zázračnou pumpu, která by mi nafoukla mé nicotné sebevědomí. Nevíte náhodou, zda se dá koupit třeba na Aukru?

Ida

Přečtěte si také...

Reklama