Dřív býval farář na vesnici i ve městě spolu s panem učitelem a starostou základní mravní autoritou. Těžko říct, jestli byla nemravnost pastýře dušiček tenkrát lépe skrývaná, nebo si nikdo veřejně netroufl poukázat na nedostatky. Fakt je ten, že dnes to církve s morálkou svých duchovních nemají jednoduché. Představení se snaží mlžit, zakrývat důkazy o vážných prohřešcích, ale to leckdy nepomáhá. Obzvláště v případech, kdy sami vysoce postavení muži mají máslo na hlavě a neřestné sklony v hlavě.

Nemusíme se nořit do středověkých kronik ani popisovat události z druhého konce světa. Sotva se zklidnily vody po skandálu ženatého biskupa Čs. církve husitské, který se zamiloval do propuštěného vězně a výměnou za sociální výpomoc očekával sexuální protislužby, už se provalila další kauza. Pro změnu nešlo o homosexualitu, ale pedofílii.Copak se asi odehrává za klášterními zdmi?

V Salesiánském výchovném středisku volného času se duchovní dopustil šíření dětské pornografie a pohlavního zneužívání nezletilých školaček včetně narušení mravní výchovy mládeže. V obou zmíněných případech se obvinění tvářili jako největší svatouškové a dušovali se, že jsou zcela v pořádku a nikomu neubližují, protože je to jen jejich soukromá záliba. Osahávat svěřená děvčátka a fotografovat se s nimi je opravdu zvláštní koníček.

Přitom nejde o nějaké šťourání se v cizích intimnostech. Duchovní správce by měl jít ostatním příkladem, a pokud možno kázat to samé, co žije. Co si řeknete, když zjistíte, že plicní lékař kouří nebo policista krade jako straka? Něco asi není v pořádku. Není třeba se divit, že pohoršení z nemravných farářů přesahuje společnost věřících.

V jednom blogu se v návaznosti na případ bývalého husitského biskupa a jeho prolhanosti rozčiloval dokonce i jeden homosexuál. Doslova tam píše:


Jsem výjimečně znechucen duchovními, kteří zneužívají víru jiných lidí. Osobně se pravidelně setkávám v homosexuálních klubech s třemi kněžími z místní katolické církve. Asi před měsícem se pokusil jeden kněz, který před časem působil v kostele v pražské Loretě, dostat jednoho mého kamaráda do postele. Můj přítel Milan to odmítl a zdůraznil, že není ochoten mít pohlavní styk s podvodníky věřících. Kněz se rozčílil a vůbec nepochopil, proč se Milan rozčiluje, konec konců, jak řekl a já cituji, "většina z nás jsme homosexuálové" – hovořil o svých kolezích v katolické církvi.

Duchovní správce má i své obětiAvšak nejen domácí klér podléhá hříchům. Nedávno se také dostalo pozornosti šokujícímu případu v Rumunsku. Pravoslavný kněz společně se čtyřmi řádovými sestrami včetně představené kláštera dospěli k závěru, že jejich sestra je prodchnuta ďáblem a musí nastoupit vymítání. V jejím vlastním zájmu ji ukřižovali a nechali bez vody a jídla tak dlouho, dokud nevypustila duši.

Samozřejmě ani bohumilné USA nestojí pozadu. Koncem minulého roku byl mimo jiné registrován případ v Denveru, kdy byl katolický kněz obviněn z exhibicionismu. Byl odchycen policií ve chvíli, kdy nahý pobíhal v pět ráno po ulicích města. Velmi se svému zatčení podivoval, protože si šel jako každý den zaběhat a protože se prý nadměrně potí, musí sportovat bez oblečení.

Podobných případů by se mezi kněžími našlo samozřejmě mnohem víc. Všichni ctihodní svatoušci by to měli mnohem těžší, kdyby nebyli chráněni svými církevními kolegy. Věřící jsou pak vydáni všanc individuím, která nepatří na kazatelnu, ale do léčebny.

Na dané téma jsme položili několik otázek knězi jedné pražské farnosti Václavu K.

Pane faráři, co si myslíte o mravních deliktech duchovních napříč církvemi?
Otázka je lehká, zodpovědět ji je však obtížnější. Především záleží na konkrétních lidech, kteří se s tím musí vyrovnat.

Jak se má s morální nedostatečností kněze vyrovnávat věřící, který svému knězi pochopitelně důvěřuje?
To je samozřejmě jádro toho selhání, že ten, kdo má takovou zodpovědnost, se chová nepřijatelným způsobem. Víte, ono to dost dobře nelze soudit jednostranně, protože se vlastně jedná o zradu sebe sama, svěřené obce, církve a Boha také. Člověk, jehož se to týká, trpí na více způsobů.

A nezaslouží si to?
Víte, my křesťané se učíme přijímat utrpení světa a svých bližních. Takže rozhodně nikomu nic zlého nepřejeme. O to víc ne, pokud je člověk v nesnázích nebo neštěstí.

Jak se díváte na snahu jednotlivých církví své „provinilce“ krýt a omlouvat?
Jedinec z lůna církevního společenství, který se proviní proti Desateru, není automaticky ze společenství vyloučen. Vždy je šance pro nápravu.

Odolat pokušení není lehké


Jaký názor na církevní hříšníky máte vy? Myslíte si, že krýt zvrhlíky je pro církve pouze záležitost kolegiality? Je to zneužívání věřících a víry obecně? Setkali jste se někdy ze strany duchovního s nekorektním jednáním?

Reklama