Tak jsem si myslela, když jsem minulý týden avizovala vytoužený kus nábytku, který jsem mínila propašovat do bytu ve chvíli, kdy Radek odjede obdivovat mořské korály, že mám všechno pod kontrolou. Jako vždy to ale dopadlo tak, že mám rozhodně o čem vyprávět…

Jde o pěknou prosklenou stěnu s „duší“. Mám tyhle věci ráda a netrápí mě, že budu někomu připadat jako starý vetešník. To Radek je jiný. Má rád moderní věci.

Ve strachu, že budu v obýváku potkávat nějakou hypermoderní zkrouceninu, jsem se uchýlila k podvodu. Nakonec znám ho, když už to tam postavím, tak to řešit nebude.

Máme hodně společného, ale tohle tedy ne. Jsme na tom, co se týče názoru na interiér, tak, že v kuchyni už rok svítíme jen žárovkou. Bylo to to jediné, na čem jsme se při volbě lustru shodli.

Tohle si prostě chci prosadit.

  • Sehnat a objednat starou vejtřasku a zmermomocnit Míšina přítele Marcela a jeho kamaráda k pomoci problém nebyl.
  • Zorganizovat tajnou noční výpravu do Prahy pro nábytek jsem také zvládla.

Od té chvíle se ale věci dostaly na zcela jinou pěšinu, než kterou jsem jim umetla.

Plán:

Navečer se kluci tajně seberou a vejtřaskou dojedou do pražského Břevnova ke kamarádce pro krásný starožitný kus nábytku, který během druhého dne odpoledne v klidu, majíc týden čas, instaluji do obýváku. Jak prosté.

Skutečnost:

Když se večer balil, maje po šířce obýváku rozložené potápěčské věci v počtu snad stovky různých předmětů, už jsem se viděla, jak tam za pár hodin rozkládám zmíněný model. I nenápadně jsem ze s milounkým úsměvem poptala, kdy že to vlastně hodlá odjet. Očekávala jsem něco jako RÁNO.

ko„Až večír. Pojedeme přes noc, víš, takže až tak kolem půl osmý,“ zněla odpověď a můj úsměv zledovatěl na tváři…

Ježiši!! Proč tak pozdě hymbjas?!! Kam asi tak schovám tu naloženou dodávku celej den??? …projelo mi hlavou, ne však ústy.

„Jéje, no tak to je fajn, že budeš ještě do večera doma,“ povídám nahlas. (opravdu moc fajn)

„Miláčku, máme ocet? Potřebuji očistit tady tohle,“ otázal se, když končila Ordinace.

„Máme. Na,“ podávám mu lahev.

Bohužel se nacházel  ve zcela jiném azimutu, než původně vypadal, a tak se láhev octa octla dílem na zemi a dílem na nás obou.

S parfémem rychlokvašky jsem se vydala do Matyldy do kuchyně pro jinou.

Skoro celý její obsah jsem ovšem cestou zpět pro změnu vrhla na přední sedadlo, protože jsem ji špatně zavřela. No alespoň mi nikdy nezplesniví auto.

Mělo mě napadnout, že tohle všechno jsou jen předzvěsti něčeho mnohem záživnějšího.

Během večera jsem se chodila zavírat na záchod a telefonovat, jak jsou daleko se stěhováním, a jestli je všechno pořádku.

22.30 „Musíme zavolat ještě jednoho kluka tady z ulice, protože to prostě ve dvou ze sedmého patra nesnesou,“ hlásí Renata.

00.00 „Kluci jsou dole, hrabou se v tom autě, prej to nějak zlobí.“

00.30 „Zrovna odjeli, ale holka, to je děsnej křáp. No, napiš mi, až dojedou. Jinak byli úžasný, hrozně se nadřeli, ale byli v pohodě. Míša má vážně fajn kluka.“

1.55 Volá Marcel: „Míšo, sorry, že tě budim...

„Nespim, Marceli.

„No tak to je dobře, protože stojíme v Lípě. Odešel alternátor. Nikam to už nedojede. Ale nábytek máme!“

„V pohodě, Marceli, nepřekvapil jsi mě. Co mám udělat?“

„Bylo by dobře, aby Míša vymontovala ze svýho auta baterku a tu dovezla sem. Třeba to dojede přes Šébr.“

„O.K.“

Plížila jsem se bytem jako duch, na pyžamo jsem hodila tepláky, vzala všechno nářadí, co jsem našla, a vydala se k Matyldě, kde už poskakovala rozespalá Míša.

I vymontovali jsme baterku a naložili ji do mého auta. V ten moment telefon. Radek.

„Můžeš mi laskavě říct, kam jsi jela s mojí gola sadou?“

„Ech. Ále, Míša tady potřebuje něco dotáhnout, víš, jdi spát, miláčku, zítra máš těžký den, neboj, jsem hned doma.“

„Dotáhnout, jo? V půl třetí ráno?“

„No, nemůže spát, víš, tak si chtěla dát do pokoje síťovku,“ byl natolik rozespalý, že nad tou pitomostí, co jsem vyloudila z rozviklaného mozku, nepřemýšlel. Musela jsem ale domů, aby to nebylo nápadné. Míša chudák jela do Lípy s baterkou sama.

s

Ještě než jsem ulehla, došlo mi, že jsem si do motoru Míšina auta zabouchla svoje klíče.

Ráno jsem obrátila vzhůru nohama byt, abych nemusela do kanceláře pěšky. Našla!

 U Matyldy stála vejtřaska jako ve výkladní skříni.

Jala jsem se zkusit nemožné a sehnat v pátek někoho, kdo by byl schopen opravit alternátor, namontovat alternátor a schovat dodávku do večera, než se do ní Radek podívá, protože tutově pojede do Matyldy na oběd...

Hlavně vůbec nemá tušení, že to auto někam v noci z jeho dílny jelo.

„Halooo, miláčku, kde jsi?“

„Ále, musel jsem hned ráno ještě do Jablonce. Přijedu odpoledne a budu spěchat.“

„Ale to je mrzutý… a zrovna dneska, viď, to je smůla. Usmažím ti řízky s sebou.“

Skoro jsem se bála Marcelovi ještě o něco říkat, ale od rána spolupracoval sám. Vymontoval alternátor, mazal s ním ke známému do Jiříkova, který by porouchané diody mohl opravit, přivezl alternátor, namontoval ho a auto jsme schovali na parkoviště. Tohle bude vymodlený nábytek. Ale dobře mi tak.

16.45 Teď rychle ty řízky.

Sporná součástka byla zdárně namontována a připravený tým už jen v klidu vyčkával.

p

Něco stresu si užil už jen Radek, který pár minut před odjezdem hystericky otočil byt, heldaje, co jiného, pas. Nakonec jsem ho našla v jeho bývalé tašce na dně skříně. Trošku jsem ho potrápila a nechala ho vyházet šuplík s ponožkami, při čemž jsem stála za ním s cestovním dokladem v ruce.

Vrním blahem

Nábytek jsme stěhovali do jedenácti hodin a pak jsem už sama do dvou vymýšlela jeho co nejkrásnější rozestavění.

S výsledkem jsem víc, než jen spokojená. Vrním si tady blahem.

Tohle se Radkovi, až se vrátí, prostě musí líbit taky!

k

Reklama