Je tak milé mít muže doma, pomyslíme si, když nepohodlné lodičky letí do kouta a domácí mazlíček na tři nám vděčně (skutečně jen proto, že už jsme doma) olízne nateklé kotníky. Z obýváku, z kterého očekáváme nadšené ovace, přinejmenším stejné jako u psa, se ozve: „No, konečně! Co bude k večeři?“

Na konci cesty z odhozených svršků nás čeká prací znavený a vyčítavý pohled. A kdysi, pravda už je to hodně dávno, jsme ke společnému loži klopýtaly na okvětních lístcích růží. Jeden krok trval celou věčnost, jednak na jedenácticentimetrových podpatcích je problém se i udržet, natož chodit a už tehdy nám bylo jasné, že tento okamžik nebude trvat věčně a dost možná, že se už nikdy nebude opakovat. Pryč jsou ty chvíle, kdy se nemuselo vůbec jíst, vařit, myslet a spát. Pak, jak už to samozřejmě v životě bývá, přišla nějaká další fáze, která nás plácne po zadku, a i když se nám nechce, je čas posunout se zas o kus dál. A tolik se chce křičet, ještě ne, ještě chci pobýt ve fázi párku s hořčicí ke snídani, a tričko jen obrátit naruby, když je špinavé.

vaření

S neskrývanou závistí pokukujeme po ženách, které se na patnácticentimetrových jehlách ladně pohupují s protivnou samozřejmostí, a pro které neexistují žádné fáze. Jejich životy z našeho pohledu připomínají šťastnou blondýnu na kruhovém objezdu. Ony nežehlí, neperou, neuklízí a nikdo se proto na ně nezlobí. Jsou to ženy, které si to uměly zařídit. Jsou koketní, mají zvonivý smích, při kterém zaklání hlavu a vypadá to sexy. Když se o totéž pokusíme my, dostaneme prášek a sklenku vody. Ne my, ale ony si mohou si dovolit napsat vzkaz: „Večeři máš v kuchařce na straně třicet čtyři.“ A muž se pobaveně zasměje a smysl pro humor ocení kyticí rudých růží a pozváním na večeři.

Žetko v naší ženě už je po celodenním martýriu tak malé a tak pokorné, že před svou drahou polovičkou klesneme doslova na kolena a vlákna z koberce ve slevě nám okamžitě vypálí cejch.
„Nemáš chuť na míchaná vajíčka?“ proneseme v naději, že třeba náhodou trefíme cíl.
„Na cibulce?“ konverzace začíná jiskřit jak auto s pohonem na čtyři kola na zledovatělém kopci.
„No ale to bys ji musel nakrájet ty. Tak nadrobno, tak dobře jako ty, to nikdo jiný neumí,“ taktika číslo tři z časopisu pro ženy, letmo prolistovaný v čekárně u zubaře.
„Víš co, já to udělám sám. Ty si tady sedni a trošku si odpočiň...“

A když odejde, dáme si nohy nahoru, zakloníme hlavu, a kdyby nás u toho někdo viděl, tak si musí pomyslet, že jsme ty ženy, které to s muži umí.

Kdo vaří u vás doma?

Reklama