Reklama

Každodenní dojíždění do práce bývá většinou nuda. Málokdo má zaměstnání, do kterého může dojít pěšky za pět minut, a tak jezdíme dopravními prostředky, protože musíme. Ale i na takové cesty se někdo může těšit.

Já to sice moc nechápu, přesun do práce beru jako nutnost, rozhodně se v tom nevyžívám. Ale třeba třiadvacetiletá Eliška teď každé ráno běhá nadšeně na vlak, a jezdí dokonce dřív, než potřebuje. Důvodem je muž, kterého ve vlaku potkává.

Přečtěte si také:

„Je prostě úžasný! Pokaždé když nastupuju a jdu kolem něj, usměje se na mě, a já mám hned skvělou náladu na celý den.

mužVlastně se vůbec neznáme, nevím ani, jak se jmenuje, ani odkud jezdí. Poprvé jsme se potkali asi před dvěma měsíci. Náhodou jsem jela do práce dřív, nastoupila jsem do vlaku, jako vždycky do posledního vagónu, vešla dovnitř a hned na první sedačce jsem ho uviděla. Blízko něj místo nebylo, ale sedla jsem si tak, abych na něj viděla, a celou cestu jsem ho pozorovala. Asi si toho všiml, ale jinak nic. Když jsem vystupovala, pomyslela jsem si: jaká škoda, že už ho nikdy neuvidím...

Ale druhý den tam byl znovu, na stejném místě. Sedla jsem si naproti němu, ale ani jsme se nedali do řeči, dělal celou cestu něco na počítači. Jen když jsem vystupovala, pozdravili jsme se.

Pak jsme se ještě několikrát pozdravili a občas prohodili pár slov o počasí nebo o tom, že je vlak narvaný. Asi je to hloupost, ale bojím se s ním bavit víc, abych se nějak neztrapnila. To jsem zažila naposled někdy ve čtrnácti letech! Nevím, jestli by o to stál, nechci se vnucovat, a určitě má přítelkyni, takový pěkný chlap není sám.

Na druhou stranu mi pořád hlodá v hlavě, co kdyby? Mohl by to být třeba skvělý chlap pro život. A já promarním šanci, když ho neoslovím. Nebo co když už ve vlaku příště nebude? Musím se rozhodnout, a to brzy. Sice to není můj styl, ale nemám co ztratit, maximálně se ztrapním, co horšího se může stát?“

Co byste udělala na místě Elišky vy?

Další články v našem magazínu: