Proč člověk i v hluboké dospělosti dělá úkony, které nemají vysvětlení v jeho normálním běžném životě a nepramení ze zkušenosti nabrané během života? Protože si je pamatuje z bříška! Skoro to zní magicky.

prenat

Odborně řečeno pochází tato vzpomínka z prenatálního období života. Neodborně a čistě lidsky, od maminky z bříška.

Podle současných psychologů, kteří se v této otázce vzácně shodují s panem Freudem, je člověk tvor evidentně nejen konzervativní, ale také obdařený poměrně slušnou podvědomou pamětí.

Máme tendenci si dělat dobře

Ne, teď zapomeňte na to, co vás jako první napadlo. Mám na mysli jiné dobře. Totiž v momentě, když se dostaneme do velikého stresu, když nám něco tak zatíží psychiku, že se nedokážeme se situací vyrovnat a ztrácíme schopnost odolávat zatížení prostředky vědomými, utečeme.

Zpátky k mamince, do jejího lůna, do bezpečí. My si tohle prostředí tak dobře pamatujeme, že to vědce až překvapilo.

Nejen malé děti

  • Proč myslíte, že dítě se uklidní, když s ním houpáme?
  • Proč myslíte, že právě určitý pohyb v určitém rytmu, jaksi kolíbavý, je takovým zázrakem?
  • Pročpak to asi některé děti dělají v postýlce dokonce samy sobě?

Protože prostě to stejné je tolik uklidňovalo, to přesně je zakódovanou vzpomínkou na stav, když byly v pohodě a hlavně v bezpečí.
V bříšku u maminky byla stabilní teplota, nebyl tam hluk, protože všechny zvuky doléhaly k uším tlumeně, bylo tam příjemné přítmí, ale ne úplná tma, slyšely jsme pravidelný tlukot jejího srdíčka, její hlas a hlavně, příjemně to kolíbalo ve stavu téměř bez tíže. No, kdo by se tam nechtěl vrátit?

Už jste si někdy všimli, že člověk, a teď mám na mysli dospělého jedince, se po prožitém šoku nebo mimořádně zátěžové situaci kýve a zavírá oči? Proč tohle dělá člověk ve strachu a beznaději?

On se vrací.

Jeho podvědomí se ho snaží uklidnit tím, že navodí situaci a stav, o kterém je skálopevně přesvědčené, že zabere.

A zabírá.

Ve stresu se v noci choulíme

Vědci dále také podle studie, kterou vydal britský časopis Medical osvětlili i to, proč někteří z nás v určitém období při usínání volí polohu schoulenou na boku s nohama přitaženýma k tělu a rukama pokrčenýma. Poloha plodu. Jak prosté.

Někdo tak usíná celý život, protože se v této poloze prostě cítí nejlépe. Není divu, připomíná mu dobu, když se ničeho nebál, kdy neměl starosti.

Někteří z nás se tak prý chovají při zvýšeném zatížení. Například v období rozvodu, ztráty zaměstnání a jiných, za bdění zátěžových situací.

Neděláme to vědomě. Dělá to za nás naše podvědomí, které se nám snaží pomoci a odlehčit.

Pamatujeme si hudbu

Je zajímavé, že člověk je schopen si vzpomenout na období, když se ještě nenarodil, že? Vzbuzuje to pocit takového posvátného tajemna. V každém případě ne nepříjemného.

Podle zmíněné studie je možné se uklidnit i hudbou, kterou milovala a často poslouchala naše maminka, když nás čekala. Nevíme to na vědomé úrovni. Poznáme to ale na sobě, protože nám tóny budou z nevysvětlitelných důvodů milé.

Schválně jsem se na tohle své maminky zeptala. A nevěřila jsem!

Zanotovala mi starou písničku.

Vzpomněla jsem si i na melodii!

Bylo mi nepředstavitelně dobře a měla jsem potřebu se k ní přitulit a zůstat tak. Má to neuvěřitelnou sílu.

Zpívá se tam o  trempovi, který potkal v lese holčičku, o které si myslel, že se ztratila, ale ona patřila k jinému trempovi. Maminka mi řekla, že mi ji u jejího bříška zpíval i můj tatínek. Škoda, že vám ji teď nemůžu zazpívat.  A mohla bych, protože melodii si vybavuji. Je mi velmi příjemná.

Zkusila jsem to i na moje holky s písničkou „Pár havraních copánků“, kterou jsem jim zpívala, když jsem je nosila.

Tvářily se blaženě. Když jsem se ptala na pocit, řekly „zvláštně příjemný“.

Vážně to funguje.

Zpívejte svému miminku v bříšku, abyste mu jednou, až bude mít problémy, mohly takhle nenápadně, jednoduše, ale, zdá se, efektivně pomoci.

Reklama