co tím myslí čtenářka s nickem Lubička zřejmě tušíte, ale přesně se to dozvíte, až si přečtete její příspěvek, který nám poslala na naše dnešní téma

Dnešní téma mně zaujalo a tak i já přicházím se svou troškou do mlýna. V mládí jsem měla docela problém s velikostí, moc jsem záviděla spolužačkám a kamarádkám jejich velikost. Puberta se mnou cloumala a já toužila mít velká prsa. Na základce to ještě šlo, ale na střední jsem musela sáhnout k podpůrným prostředkům, vycpávky do podprdy a podobně.

Ono se to dalo ošidit,¨ale když se šlo do sprch nebo na plovárně do bazénu, nastala hodina pravdy. Vždy z rohu sprchy vylezly moje prsa po tatínkovi pak já a za půl hodiny můj zadek, ach jo, dlouhou dobu jsem se smiřovala s tím, že jsem plochá jak baterka.

Tak jsem se rozhodla, že si začnu spořit na plastiku prsou, no ale osud mně předstihl a já otěhotněla a to se začaly dít věci. Z velikosti něco mezi nulkou a jedničkou jsem měla najednou trojky a pak, když se mi narodil syn, tak mi to ještě o jedno číslo stouplo.

Starosti jsem hodila za hlavu a naspořené penízky jsem minula na důležitější věci. Lidi, co jsem potkala po nějakém čase, nevěřili, tenhle standard jsem si udržovala po celou dobu kojení, něco přes tři roky.

Po čase půvaby poněkud poklesly, ale pořád z nich nemám sloní uši a na můj věk docela ujdou. Jsem ráda, že je nemám jako lentilky pod kobercem a už neslýchám vtipy tipu, když půjdeš ven oblíkni si prsa a podobně.

Dneska to už nijak nereším, jsou přece moje a mám je na doživotí.

Hezký den Lubička

Milá Lubičko, děkuji za pěkný příspěvek

Také nám ještě některá z vás napíšete na dnešní téma? Pár příspěvků se do dnešního vydání ještě vejde, tak neváhejte a pište na redakce@zena-in.cz

Reklama