widow

Někdo se narodil pod šťastnou hvězdou a daří se mu, na co sáhne, jiný se může třeba stavět na hlavu a není mu to nic platné. Stejně tak jako paní Jarka, které osud nerozdal zrovna dobré karty.

„Už v sedmnácti letech jsem čekala dítě. I když mě zpráva o těhotenství zaskočila, byla jsem pevně rozhodnutá, že si ho nechám. Naši z toho samozřejmě moc velkou radost neměli, přece jenom čekali, že půjdu studovat, ale podpořili mě a nemluvili mi do života. A tak jsem byla zplnoletněná a mohla se provdat za moji první lásku a otce Majky. Můj manžel Péťa byl jen o rok starší a všichni předpovídali, že takové nezralé manželství nemůže vydržet. Ale vydrželo. Tři krásné roky. Péťa se snažil pomáhat mi s miminkem, i když ho kamarádi lákali na diskotéky. Nikdy mi nevyčítal, že se kvůli mně něčeho vzdal, že nedokončil školu a chodil do práce. Samozřejmě, že přišly i okamžiky, kdy jsme se kvůli něčemu nepohodli, můžu ale říct, že jsme byli docela šťastní. Ovšem až do doby, kdy utrpěl vážnou autonehodu a v nemocnici pak zemřel. Dodnes si vyčítám, že za to můžu já. Spěchal za mnou a jel moc rychle, když pršelo... Můj svět se zhroutil a nebýt Majky, snad bych ani nepřežila ten zármutek.

Byla jsem tak zhrzená, že jsem nedokázala navazovat žádné vztahy, a tak jsem si partnera našla až za šest let. Stal se jím můj nový kolega z práce Aleš. Vzali jsme se po roční známosti a založili rodinu. Aleš ještě děti neměl, a tak jsme se oba těšili na nový život. Když se nám narodila Alenka, byli jsme samozřejmě štěstím bez sebe. Z Aleše se ale dokonalý manžel ani otec nestal. Nelítal sice za ženskými, ani nechodil do hospody, ale přednější než cokoliv jiného mu byl jeho koníček, který se mu stal také osudným. Byl vášnivým horolezcem a doplatil na to. Když jednou nedorazil ze své výpravy domů, měla jsem mrazení, že se něco stalo. A bohužel mě intuice nezklamala, Aleš si zlámal vaz a zemřel. Zůstala po něm tehdy dvouletá Alenka a kruté prázdno v mém srdci.

Vychovávala jsem děti a uzavřela se do sebe. O žádném muži jsem už nechtěla raději ani slyšet. Až když uplynulo skoro sedm let od smrti mého druhého muže, teprve tehdy jsem se dokázala znovu zamilovat. Milan byl skoro o dvacet let starší, ale rozuměli jsme si a já potřebovala konečně nějakou oporu a zralého muže. Vzali jsme se, ale děti jsme už neměli. Žili jsme poklidným, trochu až nudným životem, ale to jsem právě potřebovala. Jenže po poměrně krátkém manželství dostal v práci Milan infarkt. Nebylo mu ještě ani šedesát! Zemřel i můj třetí muž a já už nikdy nechci žádného potkat.

Určitě musím být prokletá, jak jinak by bylo možné, že mi bude čtyřicet a už jsem trojnásobnou vdovou?“

Reklama