Reklama

Přeji všem pěkný mrazivý den.

Příjmení je pro nás, ženy, určitě důležitější než pro muže. 

Má rodina pochází z malého městečka na západě Čech, kde se skoro všichni znají. Má mamka dlouhá léta pracovala jako učitelka v mateřince. A protože měla ve třídě snad všechny děti z rodin ve městě, znaly i ony celou naši rodinku. A tudíž i mě.
Já, ať jsem přišla kamkoliv, jsem se nemusela nikdy představovat. Všichni věděli, že jsem dcera té ze školky.

V dětství mi to ani tak nevadilo, připadala jsem si jako "hvězda". Pak jsem se vdala, převzala příjmení po manželovi.

Já bláhová jsem si myslela, že mne už konečně budou lidi titulovat "paní B...". Jak jsem se zmýlila! 

I dnes, po 30 letech, co jsem vdaná, mi stále (hlavně starousedlíci) říkají dívčím příjmením. A to i přesto, že i rodina mého muže je ve městečku známá, a řekla bych i vážená.

Dokonce párkrát přišly mé dcery, že je ve škole ze začátku jmenovali příjmením jejich babičky (mé matky). Tak silně bylo zakořeněno příjmení mé maminky v našem městě.
Januše

Milá Januše, spíš by mě zajímalo, jaký názor na to má Váš manžel a jeho rodiče.

Naše dnešní téma je: Jmenuji se…

Máte se jménem problémy?

Nechcete se kvůli němu vdát?

 Vzala jste si cizince a máte s tím jen starosti?
Už máte vymyšleno jméno pro své dítě?

redakce@zena-in.cz