Ke svatbě může být tisíc důvodů – láska, těhotenství, bydlení i peníze. Ovšem když je hlavním důvodem k souhlasu před oltářem tlak okolí, zpravidla to nedopadá dobře...

Radka jako mnoho jiných žen po třicítce řešila typické existenciální otázky: Kam směřuje můj život? Neměla bych už zakládat rodinu, aby pak na děti nebylo pozdě? Ale je pro mě skutečně současný partner tou nejlepší volbou pro zbytek života? Bohužel neměla možnost si vše řádně promyslet sama a více naslouchala názorům své rodiny, zejména maminky. Teď se cítí vmanipulovaná do manželství, ve kterém se trápí a nevidí cestu ven...


Nejvíc nefér je to asi k mému manželovi. Filip je tak skvělý mužský a zasloužil by si ženu, která ho bezvýhradně miluje a chce být jen s ním. A přesně to já nejsem. Pořád mám v hlavě malá zadní vrátka, za kterými je schovaný vysněný lepší život a hlavně větší láska, při které to jiskří a točí se hlava. Takové nářky by možná nebyly divné u padesátnice zklamané životem a dlouholetým manželstvím, nebo u dvacítky, která do manželství vlítla po hlavě. Já nejsem ani jedno. S Filipem jsme svoji tři roky. Ovšem to, že je naše svatba chyba, jsem věděla, nebo spíš tušila hned od začátku.

svatba

Žili jsme spolu něco málo přes pět let, když mi z náznaků došlo, že by se chtěl ženit. Ovšem namísto očekávatelné vlny vzrušení a štěstí přišla naprostá panika. Až tehdy mi totiž plně došlo, že už náš vztah považuji nejen za přechozený, ale prakticky za přežitý a totálně krachující. Pravda, pořád jsme si skvěle rozuměli, s komunikací nikdy nebyl problém a i v posteli vše klapalo, ale když Filip odjel na měsíc pracovně do zahraničí, chyběl mi jen jako spolubydlící, na kterého jsem si zvykla, ne jako životní partner. Zkrátka jsem jej postupem času začala vnímat spíše jako skvělého kamaráda, což je podle mě začátek konce. Ale po pravdě jsem to odmítala řešit. Měla jsem šílenou honičku v práci i pár dalších problémů a sebekriticky se přiznávám, že jsem náš vztah nechala zkrátka vyhnít.

Naráz tu byly Filipovy náznaky, čím dál častější hovory o mé představě žádosti o ruku (Filip byl vždycky nenápadný jak Vinnetou na kokosové palmě) a já se vším musela – chtě nechtě – zabývat.

A tehdy přišla moje osudová chyba – se vším svým tápáním jsem se svěřila mámě. Doslova jsem na ni vyzvracela všechny své strachy z toho, že pro mě Filip není ten pravý, ale zase se bojím zůstat ve svém věku sama a začínat s někým opět od nuly. Že se bojím, abych neprošvihla možnost mít vlastní děti, ale na druhou stranu bych je chtěla mít jen s tím partnerem, kterým si budu stoprocentně jistá. Tak nějak jsem asi čekala máminu podporu. Naivně jsem si představovala, že mi řekne něco ve smyslu: „Žádný vlak ti neujíždí, ještě máš dost času na hledání toho pravého. Vdát se z rozumu by byla velká chyba!“

Jenže mi nedošlo, že si maminka Filipa dokonale zamilovala a navíc se už celá třásla na vnoučata, takže mi začala doslova hučet do hlavy. Že nevím, co chci, když mám doma takový poklad a nedokážu si ho vážit. Že lepšího chlapa určitě nikde nenajdu. Co si myslím, že chci ve svém věku zase trapně chodit na rande. A hlavně že je úplně normální, aby se vztahy postupně proměňovaly, a jestli si myslím, že zamilované jiskření vydrží déle než rok, jsem na hrubém omylu.

Zkrátka mi vymluvila takovou díru do hlavy, že jsem na následnou Filipovu žádost o ruku řekla ano a začala chystat svatbu.

A teď, po třech letech manželství, chovám na klíně naši dvouletou Klárku, koukám na rodinnou fotku a namísto šťastného dojetí cítím frustraci a bezmoc. Pro okolí jsme dokonalým párem, který se k sobě výtečně hodí a skvěle se doplňuje, ale doma žijeme více vedle sebe než spolu.

Pořád mám Filipa ráda, je to hodný kluk a skvělý táta, ale každou noc před usnutím si představuji svůj život vedle někoho jiného a vidím se daleko šťastnější, než jsem teď.

Radka


Znáte podobný pocit frustrace? Myslíte si, že se každý partnerský vztah postupem času promění „jen“ v kamarádství? Vdávala jste se pod tlakem rodiny?

Kam dál?

Reklama