Jak už informovala média, včera, 12. března 2014, zemřela v deset hodin dopoledne první dáma českého filmu, Věra Chytilová. Bylo jí 85 let. Tuto smutnou zprávu sdělila její rodina.

Věra Chytilová se narodila 2. února 1929 v Ostravě.
Původně studovala architekturu. V barrandovských studiích začínala jako klapka a vypracovala se až na pomocnou režisérku. Své směřování se nakonec rozhodla stvrdit studiem na pražské FAMU. Dostala se do ročníku Otakara Vávry a ve svých šestadvaceti letech se pustila do studia.
Už na studiu upoutala svými školními filmy Strop a Pytel blech. V roce 1966 excelovala slavnými Sedmikráskami.
Věra Chytilová se řadí mezi osobnosti tzv. české nové vlny, která se prosadila v rámci silných mužských osobností v 60. letech 20. století.

verka

foto: isifa/Lidové noviny/ Pavel Wellner

Filmy režisérky Věry Chytilové jsou plné sarkasmu, nadsázky, odrážejí stav společnosti a mezilidských vztahů. I když její porevoluční snímky nedosáhly takového uznání, jako díla z předchozích let, i v nich dostála své pověsti kritické a provokující autorky.
Výběr filmů: Ovoce stromů rajských jíme, Hra o jablko, Faunovo velmi pozdní odpoledne, Kalamita, Šašek a královna, Kopytem sem, kopytem tam, Dědictví aneb Kurvahošigutntag ad.
Jejím posledním celovečerním filmem byla v roce 2006 hořká komedie Hezké chvilky bez záruky.

Hezké chvilky bez záruky (2006)

Věra Chytilová byla držitelkou řady cen, včetně francouzského Řádu za umění a literaturu, Českého lva za dlouholetý umělecký přínos českému filmu či státní medaile Za zásluhy.

Ovlivnila několik generací českých filmařů. Zůstane po ní velká umělecká díra, které se dlouho nezacelí. Jestli vůbec někdy....

Poslední mávnutí kapesníkem

Dovolte mi malou osobní vzpomínku.
Stalo se to před necelými osmi lety, na pohřbu českého dokumentaristy Jana Špáty. Seděly jsme v obřadní síni ve Strašnicích s Věrou Chytilovou vedle sebe. Nebyly jsme žádné velké známé, znaly jsme se od vidění.
Když zazněly první smuteční melodie, neudržela jsem se a rozplakala jsem se. Neměla jsem však u sebe kapesník a tak jsem popotahovala.
Věra Chytilová se ke mně po chvíli obrátila a jejím sarkastickým tónem, okořeněným typickým ráčkováním, mi vytkla:
„Sakrrra, to nemáte kapesník?“
„Bohužel, nemám, zapomněla jsem“: špitla jsem zahanbeně.
A ona neváhala a podala mi svůj. Čistý, plátěný. Papírové nenosila.
Poděkovala jsem jí se slovy, že hned jak ho vyperu, tak jí ho určitě vrátím.
Načež mi humorem, opět pro ni typickým, odpověděla:
„Nechejte si ho na další pohřeb.“

Netušila jsem, milá paní režisérko, že si ho nechám na pohřeb Váš... a že Vám s ním i naposledy zamávám.
Děkuji za malou památku... i za všechno, co jste pro českou kinematografii udělala.
Saša Stušková

rrrrrrrrr

Reklama