Reklama

 „Když se malá Markétka narodila, vypadala jako trochu větší, právě narozené koťátko. Plakala jsem,“ říká maminka Soňa…


Minulý týden jsme se byli TADY společně podívat tam, kde se snaží vypiplat i miminka s minimální porodní váhou.

Žasli jsme nad tím, jak je dnes medicína schopná poslat do života i takové novorozence, kteří by ještě před nedávnem neměli šanci. Zahřálo nás i vědomí, že zdaleka ne všechno je při práci lékaře a zdravotního personálu na tomto oddělení jen o profesionálním přístupu, a kolik lidského se zde najde. Jak moc srdcem tihle lidé pracují.

Dnes vám pro úplnost nabízím pohled z té druhé strany.

Asi není právě snadné přijmout fakt, že miminko, na které se matka tolik těší, potřebuje najednou mnohem víc péče, zdaleka není jisté, jak všechno dopadne, a hlavně je úplně jiné. Malinkaté, neduživé, na hadičkách a dýchat za něj musí ventilátor. Ostatní maminky jsou se svými miminky na pokojích a ona se chodí dívat na to své prakticky přes sklo.

Soňa: I ateista se modlí k Bohu

„Řekli mi, že je hodně maličká, že ne všechno se může vyvíjet tak, jak má, ale dávali mi hodně nadějí a nikdy nezapomenu na pozornost, ohled, péči a celkově lidský přístup všech,“ vzpomíná Soňa.

Když se dívám na malou Markétku, která právě dopisuje domácí úkol, naprosto by mě nenapadlo, že s ní po narození mohlo být cokoli v nepořádku. Je to krásná, baculatá holčička. Naše Johanka je proti ní jako drobek.

Soňo, jak se to stalo, že se malá narodila tak brzy, nešlo tomu zabránit?
Nešlo. Měla jsem zánět, ale to jsem nevěděla. Kolem půlnoci jsem dostala najednou bolesti a manžel mě pro jistotu hned vezl do Motola. Napřed se snažili porod zastavit, ale po vyšetření se najednou v rychlosti rozhodli jinak.

Věděla jste, že je to problém v 26. týdnu?
Ne. Nebo ne tak, abych měla povědomost o tom, jak vážné to je. Došlo mi to ve chvíli, když k porodu povolali kde koho. Najednou tam stálo x lidí všichni se tvářili strašně ustaraně, a pak mě uspali.

Někde v dálce jsem zaslechla během té akce „to je maličký, to je malá šance“. S tím jsem se probírala.
Dceru jsem chtěla okamžitě vidět, ale nešlo to.

Nejednou jsem si říkala, jestli má vůbec cenu, aby žila, když by měla mít nějaké doživotní problémy.

A pak, když jste ji viděla?
To je právě ono. Najednou se všechno otočí. Ten drobeček, to maličké nic, které sotva dýchá... přepadl mě pocit viny. A vzápětí obrovská hrůza, že bych mohla o svoji holčičku přijít.

Hodiny, dny, týdny,  a pak i měsíce strachu a modlení. Každý pohled přes sklo strašně bolí.

l

Nikdy v životě už nezapomenu na zvuk alarmu, když selhávají životní funkce.

Je to nejstrašnější, nejukrutnější a nejzoufalejší pocit, jaký si kdo dokáže představit, a já myslím, že nedokáže. 
Ateista se náhle obrací k bohu a žebrá o milost pro své dítě. Strašný.

Přestože je Markétka pořádku a já se na ni dívám, v tenhle moment Sonina vyprávění jsem naproti ní brečela jako želva. Soňa také.

A myslím, že prosta emocí nebude v souvislosti s těmito vzpomínkami nikdy.

Jak je na tom Markétka teď?
Na JIP jsem byla dlouho, zažila i hodně ošklivé okamžiky, viděla jsem snad to nejhorší, co si lze představit, ale všechno je to hlavně a především o veliké naději! A o ni prosí všichni, kdo se tam kdy ocitnou.
Dnes je všechno pořádku a Mája nemá ani následky. Dokonce máme v pohodě i zrak a jsme bez alergie. Je to klika, obětavost druhých, technické možnosti, chuť a vůle mé dcery a dílem i zázrak.
A jestli je nějaký Bůh, pak má Máju rád.

Jednou mu poděkuju, až se s ním setkám.


Mnoho z nás řeší denně kraviny a pokládá za zásadní zcela bezvýznamné věci.

Jen ale do chvíle, než přijdeme na to, co je to všechno ve srovnání s tím, jestli naše dítě bude žít, či ne.

Všem malým tvorečkům, kteří neměli to štěstí, aby se narodili tak, jak by měli, přejeme velkou dávku štěstí i vůle.

Všem maminkám těchto miminek pak víru i naději.

Všemu personálu, ať je vždy efekt jejich nelehké práce o vítězství a úsměvu!


Příběh druhý bude přímo z redakce. Přečíst si ho můžete už v pondělí.