Vážená paní doktorko,

tento dopis asi stejně nebudete číst, ale konečně mám tu odvahu vám od srdce sdělit, jak strašně moc jste zanedbala léčení mého otce. Jak podle Vás zdánlivě lehká chřipka skončila smrtí... když jsem šla s otcem na kontrolu, kvůli tomu, že ho bolí na prsou, prosila vás, aby jste udělala EKG, pořádné vyšetření... tvrdila jste, že to není třeba, že to je opravdu jen chřipka s malými teplotami. Věřila jsem Vám, že to tak opravdu je... měla jsem tenkrát trvat na svém, jenže jsem byla ještě moc mladá na to, abych věděla, jak a co si můžu od doktora nechat líbit...

A tady je závěr vašeho léčení paralenem na teploty, ibuprofenem na bolesti hlavy a zad... Táta zemřel ještě tu noc, co jsme od Vás odešli, úplně náhle... Protože jsme mysleli, že je to opravdu běžná nemoc, odešla jsem na noční brigádu, a když ráno přišla, našla jsem tátu nehybně ležet na podlaze... jak otřesný to byl pohled, Vám asi nemusím říkat... Paní doktorko, můj táta zemřel na těžkou embolii plic, kterou jste podle doktora ze záchranky měla poznat...

Teď jste už v důchodu, promiňte, ale zaplať pán Bůh za to, léčila jste celou moji rodinu, včetně mě... od té události jsme se Vaší ordinaci vyhýbali obloukem, jen doufám, že se Vám další omyl nepovedl...

Tati promiň, že jsem to nepoznala, byla bych reagovala úplně jinak, bojovala za tvoje zdraví... je mi to moc líto...

kornoutek


Uf. Tak tady zase nějak docházejí slova. Podobné zkušenosti jsou asi dost hrozné, aby člověka poznamenaly na celý život. Nevím, zda jste řešila zanedbání péče, ale tohle je podle mě postižitelné.

Reklama