Kdo chce věřit nějaké líbezné pitomosti, tak ať se podívá na nějaký server archivující hoaxy. Je jich povícero, zkuste gůgl, já to hledat nebudu.
Možné je totiž všecko, základní pravidlo vědeckého bádání praví něco v tom smyslu, že k prokázání, že něco funguje, nestačí libovolný počet pokusů, zatímco to, že něco nefunguje, dokáže pokus jediný, ten správný. Takže je hypoteticky možné, že vám číšník plivne do kafe a můžete tomu věřit, a dokonce na to je i číslo diagnózy.

Onehdá mi můj kamarád, který není ani hloupý, ani blbý, poslal mejl v designu a la Městský úřad, prostě lejstro, číslo jednací, od magistrátu, tomu a tomu, nahoře hlavička, dole štempl, s nějakým tím blábolivě úředním, že bylo zjištěno, že narkomani aranžují použité jehly na sedadla v městských autobusech tak, aby si na ně náhodný občan sedl a dostal Aids. Podle seznamu příjemců tím Michal pootravoval pěknou hromadu lidí; Michal je totiž učitel a život bere strašně zodpovědně, neustále vychovává, vzdělává a ochraňuje.

Učinila jsem hloubkovou úvahu, kdo že je zde větší blbec, magistrát, feťáci, manipulovatelní občané nebo já, že to Michalovi nevrátím zabalené do dlažební kostky a oknem, když otravuje nevinné oběti, jmenovitě mě, zjevnou blbostí. Jenomže jsem dostala záchvat napravování světa. Když napravuju svět, tak to nedělám způsobem kámoše učitele, tedy vezmeme si jedno dementní dítě a nekonečně dlouho do něho hučíme, že to se dělá a to se nedělá, fakt, že poučovaný není dementní dítě, ale vzdělaný dospělý, diskrétně pominem. Já jsem přímočaře krutá. Takže jsem napsala elaborát ve smyslu, že:

Viry HIV potřebujou k přežití teplotu blízkou tělesné teplotě člověka, takže na jehle povalující se ať už v autobuse nebo na pískovišti přežívají velmi krátce. Což nám sdělili na střední škole v biologii, lékař věru nejsem.

Každý, kdo už jel autobusem, si jistě všiml, že umístit jehlu tak, aby se zabodla někomu do zadku, sice jde, ale leda když ji člověk řádně upevní nějakou tmelovitou hmotou, sama stát nebude, protože je labilní a autobus drncá. To by bylo poněkud nápadné, a protože lidi kouknou, jestli nesedají třeba na žvýkačku nebo nějakou záhadnou skvrnu, jistě by si všimli.

Osoby podepsané pod lejstrem na magistrátu nepracují, jak ověřitelno na městském serveru.

Jsi vůl, že věříš kdejaké ptákovině, kdyby ti z magistrátu napsali, že si máš uříznout nohu a poslat to dál, tak to uděláš?
A poslala jsem to všem příjemcům hoaxu.

Když jsme se s Michalem po nějaké době potkali, cítil se nesmírně dotčen, že jsem ho zpucovala za nedostatek myšlení a ještě k tomu před lidmi, vysvětloval, že on to myslel dobře, že takový věci jsou dnes možný, že slyšel, že ve Spojených Státech se stalo to a v Ňamang Batě ono a že jeden nikdy neví.
Tak jsem nadhodila, že co když mu číšník načural do toho kafe, co právě pije, a jestli by s tím neměl něco udělat.
Smrtelně se urazil, že z něho dělám vola. Já jsem mu na to řekla, že vola ze sebe dělá sám, že já mu jenom trochu pomáhám - což je postup, který budu nadále radostně používat proti komukoli, kdo mi začne vysvětlovat, že můj biftek může být z kočky, Arabova spermatu nebo exotické obří krysy.

Co dodat? Někdo by na principu využití lidské blbosti konečně mohl vymyslet zdroj ekologické energie.

Vaše čtenářka Gentiana


Však to říkal už doktor Štrosmajer blahé paměti: kdyby blbost nadnášela... :-)

Váš příspěvek, Gentiano, je klasickou ukázkou toho, jak se tyhle věci šíří. Podle Petra Janečka, autora Černé sanitky, je právě odvolávání na nějakou (fiktivní) úřední autoritu typickým znakem „urban legend" - má zprávě dodat věrohodnost. To, že je v tomhle případě odesilatelem učitel, dodává celé záležitosti obzvláštní pikantnost :-)


 

Reklama