Vážená paní redaktorko, milé Ženy-inky kuchařinky!

Slovo vaření ve mně vyvolává mnoho emocí. Sbíhají se mi sliny na jazyku. Nemohu udržet pod mozkovými závitky svoje velkorysé představy o pečené kachně se zelím a grilovaném masíčku u tety Ály na chalupě. Zapíjím moravským bílým, pýchou strýce Michala, dovezeným přímo z vinných sklepů, určeným pro tyto výjimečné příležitosti.

Narozeninový dort mojí maminky, který má kromě 5 kil čisté váhy více čistého másla a rumu než samotného korpusu. A co teprve pravá slovenská zabíječka u tchyně Helenky korunovaná místní šutelicou (fazolačkou).

Vaření, to jsou čtyři roky studia na střední hotelové škole. Čtyři roky teoretického hltání učiva o pokrmech všech možných národů, a stejně tak velký počet roků v praxi. Od těch nejluxusnějších hotelových zařízení po ta nejrychlejší při různých veletržních akcích, na něž jsme byli my studenti nasazeni jako vojáci v poli. Už tady se začaly rozcházet moje první skvělé představy o jídle a spokojenosti strávníka. Na prvním místě kolovalo provozovnami zajeté heslo: Co zbylo či se v „lepším" případě zkazilo, zužitkovat, něco také pro rodinu, a třetí medaili získal strávník-zákazník.

Jako frekventantka druhého ročníku jsem byla nasazena na týdenní veletržní akci přímo do centra Brna, jednoho velkého bufetu do studené kuchyně. Získala jsem si okamžitou oblibu vedoucí tohoto úseku. Nevím proč, možná za držhubné. Mohla jsem sníst, co jsem chtěla. A zadarmo! Po prvním dnu jsem prohlásila, že držím dietu, abych zhubla, i když jsem měla pouhých 52 kg při výšce 170 cm. A pochopitelně i hlad. Ale jíst jsem tam tu hrůzu nemohla. Nutila mě za své asistence sbírat ze zapáchajících odpadových kanálků kousky šunkových salámů. Prý se nakrájí do pařížského salátu na chlebíčky. Pořád mlela: To by bylo manko. Nemohla jsem si dovolit jí odporovat. To by tehdy znamenalo okamžitý vyhazov ze školy pro neuposlechnutí nadřízeného.

Do majolky mi říkala, že musíme dát více octu, cukru a kdoví čeho, abychom strhly zapáchající chuť, protože nic se nesmí vyhodit jen tak. Do toho se potom dal nakrájený odpadlý starý zapáchající salám ze slizkých kanálků, a pochopitelně přidal i nový voňavý, a už raději nebudu pokračovat. Výsledek byl takový, že když jsem odcházela přes bufet domů, tak v době veletrhů stála u pultů fronta až za dveře. Lidé se vesele olizovali a měli boule až za ušima. No nevím, co se s nimi dělo v noci. Byla jsem mladá a chtěla bojovat za spravedlnost. Chvíli jsem stála uprostřed bufetu a chtěla křičet. Jděte pryč! Odejděte! To je hnus fialovej (to je životní výraz mojí babičky pro všechno, co se jí nelíbí. Já coby kmotřenka jej užívám, neboť se cítím odpovědna její heslo převzít coby nekorunovaná královna rodiny za ni).

Odmaturovala jsem, ale deset roků jsem nevzala koupený chlebíček do úst, to mi věřte. I dnes se studené kuchyni vyhýbám jako čert kříži. Já vím, doba se změnila, ale čert nikdy nespí. Raději si všechno udělám doma.

Vaření je pro mě spokojená rodina a hlavně můj manžel, který od samého začátku tvrdí, že láska prochází žaludkem. Moje kamarádky kolem mě vařily a přitom nevařily, a jejich manželé byli navýsost spokojeni. Já, přestože opravdu vařila, se pochvaly málokdy od manžela dočkala. Po letech jsem pochopila, že vařit a VAŘIT je veliký rozdíl. Jedna měla manžela, který neznal nic jiného než polévky Vitana a těstoviny. Díky této kombinaci vynesl svoji manželku do nebeských výšin a při každé řeči z ní udělal bohyni kuchyně.

Další kamarádka,vytížená"  profesorka češtiny, která měla v kuchyni více knih a rtěnek (pod tři tisíce Kč za rtěnku nešla) vařila manželovi a třem dětem ráno čaj a kafe plus oplatek. Odpoledne polévka značky Vitana, Magi, Knorr a naopak (bez přidání jakýchkoliv dalších ingrediencí), a do dalšího rána pečivo, oplatky, čaj a káva. Když někdo z větších dětí došel pro těstoviny, uvařily se těstoviny. Kečup byl přepych, o sýru ani nemluvím. Inu, pusu měla rtěnkou namalovanou hned po ránu, tak je vidět, že jí manžel po ní nikdy nedal. Spokojenost asi byla.

A já vařila hotelovým stylem od teplé polívečky svojí značky po masíčko s přílohou a moučník s odpoledním kafíčkem. Manžel byl odmalička odkojen výbornou kuchyní, na které si prostě zakládal, a byla to pro něj samozřejmost, kterou nepotřeboval chválit. A já vlastně také. Prostě jsme se sešli. Ti, o nichž jsem mluvila, doma neznali nic moc, a tak jim přišla navýsost vhod kuchyně jejich žen, tedy o ničem, ale pro ně byla boží.

Vaření pro mě znamená víc než jenom čtyřleté studium, sliny na jazyku,  denní pobíhání v kuchyni a ranní otázka: Co budu vařit? Vaření je pro mě krásná představa, že se odpoledne sejdu s milovaným manželem a dcerou u jednoho stolu.

Krásný slunečný den a doufám, že jsem Vám nezkazila chuť na něco dobrého.

Ema K.


Děkujeme za nádherné a skvěle napsané povídání :). Naštěstí mám kachní žaludek, takže si klidně kupovaný salát nebo chlebíček příště dám :).

Jaký názor na vařenou a nevařenou stravu máte Vy, ženy-in? Co Vám víc chutná? Jak často vaříte? Připravujete teplé obědy, večeře nebo třeba snídaně? Děláte saláty, nebo to zabírá moc času? Máte nějaké tipy a rady? Napište nám na redakce@zena-in.cz!

Reklama