V předvánočním období většina lidí běhá po obchodech a vymýšlí, čím obdarovat své blízké, obchoďáky bere útokem a opouští je s narvanými igelitkami, potom naplní svou spížku od shora až dolů jídlem, aby pak mohl po celém tom maratonu sedět celé svátky u televize a cpát se všemi dobrůtkami.. Já si pokaždé dám předsevzetí, že tentokrát to bude jinak a že každý ode mě dostane jen jeden  dárek, ale opravdu dárek, který pečlivě promyslím, aby každý dostal to, po čem opravdu touží a sám si to nekoupí, něco čím potěším a ještě to luxusně zabalím. Teda aspoň se pokusím.

Nejsou to vždy jen věci, někdy je to předplacená masáž, jindy lístky na muzikál nebo návštěva solné jeskyně. Upeču jen co mi čas a nervy dovolí, uklízím průběžně a tak to jen doladím a vytvořím nějakou vánoční výzdobu. Samozřejmě si raději udělám chvilku na to, abych mohla před vánoci zajít s kamarádkami do hospůdky na svařené víno a také navštívím alespoň jeden vánoční koncert, nejlépe takový, který se koná v kostele. A taky pošlu pohlednici dvěma osamoceným lidem, jednomu starému nemocnému pánovi, s kterým jsem se shodou okolností před lety seznámila a bývalé sousedce, která je již několik let sama a život se k ní již delší dobu otáčí zády.

 

Vánoční detektivka - indicie: samochodky

Ne vše se mi podaří zvládnout tak, jak jsem si to naplánovala, ale rok od roku je to lepší a rodina to vítá. Myslím si, že stresu si užijeme po celý rok dost a dost a tak si chci vánoce opravdu užít v klidu s manželem a být s mými blízkými. Jsem šťastná, že k vánočnímu stolu přijdou moje již dospělé děti a moc se těším na malého vnoučka. Uvědomuji si, jak moc se mi stýská po těch, s kterými vánoce už nikdy neoslavím.

 

Snad to sychravé počasí bez sluníčka mě nutí k takovým zamyšlením. A tak vzpomínám na vánoce, kdy mi bylo asi deset let. Nevychovávali mě rodiče, ale babička s dědou. Snažili se, abych nijak nestrádala, i když také neměli vždy na růžích ustláno. Ale vánoční atmosféru uměli udělat nádhernou. Vidím to, jako by to bylo dnes, byt byl provoněný babiččiným cukrovím, s dědou jsme ráno zdobili stromek ozdobičkami, které byly vyrobeny z drátků a z korálků. Na drátky jsme zavěsili čokoládové bonbony, které jsem potají ujídala a které se směly dle našich pravidel sundat až když se stromeček odstrájel a měly se spravedlivě rozdělit. Nakonec jsme stromek dozdobili  řetězy a voskovými svíčkami v kalíšcích. K večeři byl vždy bramborový salát a kapr.

 

Pamatuji si, jak babička večeři neustále prodlužovala a tím oddalovala okamžik, kdy děda zazvonil na zvoneček a my jsme se konečně mohli podívat, co nám Ježíšek nadělil. Vždy jsem tam našla něco, co mě potěšilo, jen jednou jsem byla zklamaná, protože jsem si přála tranzistorové rádio a to jsem nenašla. Ale děda mě upozornil, že se musím pořádně dívat a jaká byla moje radost, když jsem ho našla naaranžované přímo na stromečku.

 

Těsně před vánoci děda s babičkou navštěvovali své přátele, kteří bydleli na druhém konci vesnice a kteří měli velké hospodářství. V té době jsem s nimi chodila hrozně ráda, za prvé jsem se doma sama bála a za druhé jsem se dozvěděla mnoho ze života dospělých. A také mi vždy ukázali jejich zvířectvo. Vždy jsme k nim chodili vpodvečer,  kdy už neměli tolik práce a zadem, jak jsme říkali. To znamená takovou polní cestou, kudy to bylo blíž.

 

Ta zima byla tenkrát nějaká hezčí než je teď. Pole byla  přikrytá sněhem, nikde ani živáčka, klid. Děda mě drží za ruku, má dlaň se ztrácí v jeho, babička se choulí do šály. Mráz štípe do tváří, tiše se snášejí vločky sněhu a svítí  první hvězdičky. Už z dálky slyším drkotat hospodářův řebřiňák a zaržát koně, o nohu se mi otře kočka, někde zaštěká pes, zaskřípají dvířka od chlívku a zabučí kravička. První kapky mléka zabubnují na dno vědra, slyším kroky na křupavém sněhu, ze světnice se line vůně jitrnic. Cítím vůni kávy a chleba se sádlem. Dospělí si povídají a já jen poslouchám, probírají vše možné, občas něčemu nerozumím. Kotě mi dávno vrní v klíně, návštěva se trochu protáhla. Pak vidím jak se starostlivému hospodáři svezou noviny  z mozolnatých dlaní do klína a ztěžklá víčka se pomalu zavírají každodenní únavou. Loučíme se a ztichlou vesnicí odcházíme k domovu.

 

Dnes je vše pryč. Dávno tu není ani hospodář ani jeho žena, dávno tu není ani babička ani děda. Ale jsou pořád v mém srdci a i o vánocích budou s námi. Ještě než zasedneme k štědrovečernímu stolu, pojedeme zapálit svíčky na jejich hrob.

 

Také vzpomenu na mého brášku, který také už není mezi námi a s kterým jsem prožila tak málo vánočních svátků. Snad už jsem se smířila i s tím, že naši rodiče nám nikdy neuměli udělat hezké vánoce, ale to už bylo jiné povídání.

 

EvaH


Teda, jsem dojatá. Váš popis vašich Vánoc je úžasný a tu zasněženou krajinu mám přímo před očima. Škoda, že takové Vánoce už nejsou. Za tento příspěvěk vám posílám 500 bodů.

Reklama