Když jsou ty Vánoce, tak jsem si i já zavzpomínala nostalgicky na to, jak se u mě ty Vánoce měnily a mění.

Do mých 13 let jsme bydleli s rodiči a babičkou v panelovém bytě, pak se přestěhovali do domu a od mých 18 bydlím střídavě v Plzni a domů jezdím jen na několik málo víkendů a takhle se moje vánoce postupně měnily.

Dokud jsem věřila na Ježíška, byl vždy obývací pokoj zamčený už od Štědrého rána. Vevnitř byly i dárky a ustrojený stromeček. Chodila jsem se dívat klíčovou dírkou, jestli tam už Ježíšek byl nebo ne. A pořád jsem se vyptávala, jak ten Ježíšek otevře to okno a dám nám dárky a jak to malé děťátko, které bylo vyobrazené na papírovém Betlému, může vůbec ty dárky unést. Po večeři jsme chvíli seděli a povídali si a pak se tatínek vždycky zvednul se slovy: „Jdu na záchod.“ Pak zazvonil zvoneček a táta přišel zpátky, jestli jsme něco neslyšeli. Nadšeně jsme se vrhli ke dveřím do obývacího pokoje, kterými už prosvítal vánoční stromeček. Maminka otevřela a vešli jsme dovnitř. Stál tam krásně ozdobený uříznutý stromek a pod ním dárky. Nebylo jich nikdy moc, ale stačilo to. Pod stromečkem tentokrát leželi dva velcí plyšoví medvědi a já se rovnou vrhla na toho svého. „Dárky ještě ne. Nejdřív si zazpíváme.“ Tehdy mi to zpívání nešlo a tón vlastně držela jen naše babička. Pak jsme se rozsadili po pokoji a babička začala rozdávat dárky. Přečetla jméno a předala dárek. Maminka s tatínkem se každou chvíli líbali a já ani nevěděla, proč. Pak jsme se podívali na pohádku, já si hrála s medvídkem a v jeho náručí vlastně i usnula. Přiznávám, že tenhle velký plyšák s semnou v posteli spal docela dlouho a nedávno, když jsem ho našla v krabici, jsem si na tyhle vánoce krásně zavzpomínala.

Já ani nevím, jak se to stalo, že jsem přestala věřit na Ježíška. Myslím si, že to bylo tak, že jsem prokoukla tátu, že nechodí na záchod, ale zvonit na zvoneček a taky to, že Ježíšek prostě nemůže zvládnout ty dárky donést. Když už jsme tedy přestali s bráškou věřit na Ježíška, tak dopoledne ještě byl obývací pokoj odemčený, jen s ustrojeným stromečkem, ale bez dárků. Pak nás maminka odpoledne vyhnala na procházku jít krmit králíky na chalupu. Chalupa byla přes dva kilometry do kopce, tak věděla, že se nás na nějakou dobu zbaví, dá pod stromek dárky a zamkne. Tenhle jeden rok jí to ale nevyšlo, protože jsme prošli od paneláků okolo dalších domků. Z jednoho na mě vyběhl vlčák. Nevím, jak vy, ale já, v nevím kolika letech, se psů trochu bála. A vlastně dodnes z nich mám určitý respekt, alespoň co se těch větších plemen týče. Utíkala jsem před psem a samozřejmě mě dohonil a kousnul do stehna. Táta mě rychle odnesl domů, naložil do auta a odvezl do nemocnice. Tam mě ošetřili a poslali zase domů. Naštěstí z toho nic moc nebylo, když nepočítám tu jizvu po kousnutí, která už není skoro vidět. No, nemohla jsem si celé vánoce skoro sednout, ale byla jsem ráda, že jsem se poprvé účastnila toho obřadu dávání dárků pod stromek.

Když jsme se přestěhovali do domu, tak vánoce pokračovali normálně, nic se už nezamykalo, nikam se nechodilo. Zlom nastal v ten rok, kdy umřela moje babička, maminka mojí maminky. Umřela sice v létě, ale první vánoce bez ní byly pro mojí maminku krizí, kterou naštěstí zvládla statečně. To už jsem byla v Plzni, přijela jsem 14 před vánocemi upéct cukroví, tenhle rok bylo opravdu na mě, s dopomocí brášky. Maminka jen měnila plechy v troubě. Před vánoci jsem přijela docela pozdě, až 22.12. Vánočky zvládla maminka s tátou a já se pustila do nepečeného cukroví a dalších příprav, jako třeba ustrojit stromek, což vždy dělala babička. Maminka odmítla stromek strojit a řekla, že to nikdy dělat nebude. Když jsem si šla 23. prosince asi v deset večer sednout k televizi, zeptala jsem se, kde je papír na dárky a stuha, že potřebuju ještě zabalit svoje dárky. Předpokládala jsem, že krabice s papíry zůstala dole a maminka jí nenesla hned nahoru, po zabalení svých dárků. „Asi nahoře, já jsem dárky nebalila. Prostě každý dostanete igelitku s dárky.“ Trochu nevěřícně jsem se na ní podívala. „Dárky v igelitce? To ne, všechny dárky se hezky zabalí, abychom měli co roztrhávat.“ Donesla jsem papír, donesla jsem všechny dárky, i ty pro mě, a začala balit. Skončila jsem někdy po půlnoci, dárky krásné zabalené a připravené na odnesení pod vánoční stromek. Uznávám, že by mi asi dárky v igelitkách nevytvořili takovou tu krásnou idylu vánočního stromku. To už bych si raději ty dárky odpustila úplně.

Naše vánoce už jsou o hodně klidnější. Už nám nevypínají proud, když pečeme vánočky, dárky už občas maminka zabalí. Nenervujeme se s úklidem ani s jídlem. Nejvzácnější na tom ale je to, když se po večeři sejdeme před stromkem. To, že se snažím držet při zpěvu tón koledy je mi vcelku na nic, protože mě bráška překřičí falešnými tóny. Ale nejkrásnější je ta atmosféra, když si přejeme všechno krásné a vzájemně se objímáme s těmi, které milujeme.

Libuše

Čtenářka bohužel neuvedla svůj nick, a tak zůstane bez bodové odměny.

Reklama