Bylo to v době, kdy s mojí mladší sestrou mlátila puberta o strop i podlahu.

Po pro ni nudné štědrovečerní večeři konečně došlo na rozbalování vánočních dárků. Byla moc napnutá, zda dostane svůj vysněný kazeťák. Pod stromečkem skutečně ležela velikánská krabice, která nesla její jméno. Srdce jí plesalo radostí, že snad se dočká. Přesvědčili jsme jí, ať si nejprve rozbalí všechny menší dárky, a tento si nechá až nakonec.

Takže se rozbalovalo: ponožky, trička, kalhoty, ručníky do výbavy, řasenka, knížka, to vše odhodila s nezájmem. A konečně došlo na ten úžasně veliký balíček. Sestra doslova roztrhala vánoční papír a to, co se dělo pak, bych vám přála zažít.

Sestře sklapla čelist a obličej se jí zkroutil do neidentifikovatelné podoby a barvy, něco mezi neštěstím, vztekem, zuřivostí, zoufalstvím a papiňákem, který musí každou chvíli vybouchnout. Zahodila balíček, třískla dveřmi a šla trucovat. Celý zbytek večera jsme ji neviděli... Vůbec se jí nedivím, protože v balíčku nebyl její vysněný kazeťák, ale sada nerezového nádobí do výbavy.

Škoda, že v té době jsme nevlastnili kameru, protože to by stálo za natočení. Občas si se setrou na tuto příhodu vzpomeneme a zasmějeme se. Nádobí jsem nakonec dostala já, protože sestra prohlásila, že si radši koupí nové, tohle že doma nechce.

Čtenářce Kamile děkujeme a  posíláme za úsměvný příběh 500 bodů do VVS.

Reklama