Reklama

Blíží se Vánoce. V posledních letech ale nebudou nejvíce zahlcené pošty, aby oblažily naše schránky líbivými pohlednicemi rodinných příslušníků, přátel a známých, ale mobilní operátoři a internetové servery.

Žádné Ladovy obrázky, žádné rozzářené vánoční stromečky nastrkané za zrcadlem, jen paměť telefonu napěchovaná suchými SMS s básničkami, které díky systému „poslat dál“ kolovaly už loni, předloni, předpředloni…

Poznala jsem odesilatele už podle písma

oVzpomínám si, jak jsem ještě před několika lety měla v době svátků plnou schránku pestrých obrázků, na nichž se fotografové předháněli, kdo vykouzlí romantičtější fotografii rozzářené vánoční svíčky, adventního věnce nebo zasněžené krajiny. Minulost.

Ono, mezi námi, i ta zasněžená krajina začíná být minulostí.

Na pohlednici mi leckdy stačil letmý pohled a poznala jsem rukopis babičky nebo tety.

Babička, z poloviny Němka, psala tak trochu švabachem a teta zase ve škole mívala krasopis, a tak její písmo mělo malebné kličky a všelijaké zákruty.

Obsah sdělení byl osobní.v

Člověk ho musel vymyslet individuálně hlavou, a tak i více potěšil než stokrát nakopírovaná, přiblblá říkanka, kterou zase letos dostanu tutově v počtu osmdesát, jen pokaždé z jiného čísla.

Nepřipadá vám současný způsob blahopřání například k těm Vánocům tak trochu laciný?

Vždyť už ani není potřeba přemýšlet, komu a co vlastně přejeme. Odstřelit několika adresátům to samé je skoro zbytečné. Navíc: Může taková podoba zájmu o druhého vůbec potěšit?

No, co si řeknete, když vám to stejné, nakopírované přání přijde už od pátého člověka?

Byla jsi jediná

lLoni jsem úplnou náhodu narazila na možnost zakoupit vánoční pohlednice, které vyráběli postižení lidé. Na pohledu bylo vždy napsáno, kdo a jak jej maloval.

Někteří dokonce nohama, ústy a podobně.

Nakoupila jsem jich dvacet. Výtěžek šel na zlepšení životních podmínek právě těchto lidí. Večer jsem usedla a napsala kamarádům a známým. Hezký pocit.

Docela mě rozesmutnělo, když mi po svátcích jedna kamarádka oznámila: „Byla´s jediná, od koho mi přišel pohled – pomalu jsem na ně už zapomněla...“

Letos jsem tyto pohledy ještě neviděla, ale snad je objevím.

Ať ti chytí stromeček, to ti přeje blbeček

Nechci být sentimentální ani starosvětská, a už vůbec nechci stát v cestě pokroku. Jen mám dojem, že někdy a v některých případech se prostě právě vlivem pokroku a moderních prostředků vytrácí to ryzí. Upřímnost a vřelost.

kOmezili jsme se často jen na zvyk či slušnost, což není totéž jako opravdový zájem o konkrétního člověka. Každému přece přejeme něco trochu jiného.

Modelem Bohatého Ježíška a hodně cukru do bříška“ asi těžko vystihnu pohodu tetičky, která si denně píchá inzulin.

Mobilní operátor, jehož služeb využívám, mě dokonce oblažil duchaprostou veršovánkou o Santovi, co se k nám vecpe komínem!

Ať se cpe komínem, když chce, ovšem v zemích, kde naděluje. Je mi ho i vcelku líto. S ohledem na jeho tlustý zadek a rozměrný pupík by klidně mohl v nějakém komíně strávit celý rok.

Po Ježíškovi, který je jaksi poplatný  této zemi,  bych takovou oběť vskutku nežádala. Nechť vejde důstojně kudykoli.

No a úchylný model o Ježíškovi na peruti, jak říká …že „dotyčnému nic nedá“, už vůbec nemíním posílat někomu, koho mám ráda, a na nepřátele nemám číslo.

Vlastně ani nevím, komu bych přála pod stromeček pytel fekálií. :-)))

Kistova noho!

Koupil jsem si kamion, měl jsem dárků milion, neplatil jsem splátky, vzali si ho zpátky, neplatil jsem daně, vzali mi i saně, nevím si už rady, sob mi chcípnul hlady, v lese mám teď pelíšek, seru na vás, Ježíšek.

Vskutku velice působivé. Takový hybridní Ježíšek zkřížený se Santou se vážně vyplatí! Romantika nebere konce.

Kolik nakopírovaných, slaboduchých básniček o svátcích dostáváte? Posíláte je? A co pohledy?