Reklama

Moje Vánoce nejhorší v mém životě - ale ve všem špatném se dá najít jiskřička něčeho pěkného, co zdobí každé příští Vánoce.

Těsně před Vánocemi mi zemřela maminka na velmi těžkou nemoc, rakovinu prsu. Ačkoliv jí doktoři dávali pět měsíců, žila s námi ještě pět let. Byla bojovnice a držely ji moje dvě dcery, které milovala a dodávaly jí sílu do tak těžkého boje. Zvykla jsem si na zázraky a věřila jsem, že těžkou nemoc překonáme, že všechno vydržíme, že všechno ustojíme. Ale také jsem se naučila modlit, své vlastní vymyšlené modlitby. Své vlastní očistce. A ke konci už jenom prosila, ani nevím koho, o sílu pro maminku, ale i pro mě. Nakonec usnula a já jí ten nekonečný spánek přála, ten klid na její tváři vidím dodnes.

Nicméně Štědrý večer byl přede dveřmi a já neměla vůbec myšlenky na dárky, cukroví, koledy. A potom jsem zjistila, že moje holky přišly o babičku, ale o VÁNOCE JAKO TAKOVÉ by přijít neměly. Takže stromeček rostl na zahradě, cukroví má každá lepší pekárna, kapra koupil manžel už dopředu, ale největší překvapení byla moje (skoro) sousedka.

Kolem poledne zazvonila a do rukou mi strčila krabici cukroví, že ho má nějak moc (dostala ho údajně od někoho z příbuzenstva) a taky koupila ve velkoobchodu dřevěné hračky a potřebovala by se o ně rozdělit.

Skoro-sousedka je učitelka, o žádné hračky se dělit nemusí, ale rozdělila se o svoje, o svoje všechno co mohla.

Nevidíme se každý den, týden a někdy i měsíc, ale tak nějak, když některá potřebujeme vytrhnout trn z paty. Tak ta druhá zazvoní a ten trn třeba jenom pofouká.

Ani nevíte, jak je to příjemné. Všechno zlé může být pro něco dobré. A já se dneska necítím být dlužníkem.
Anipek


Děkuji za moc hezký příběh. To, co jste popsala, to byly Vánoce. Opravdové, ne jako ty v televizi s tlustým červeným pánem. Mír a usmíření. Přeji klid i letos.